Otevřená a zavřená kniha

24. prosince 2013 v 2:57 | Justinka |  Povídky na jeden zátah
Já vím, dlouho jsem se neozvala, natož s nějakou povídkou... Jelikož jsem právě teď skončila s prací a vánočními přípravami, rozhodla jsem se, že do toho jdu. Mám přece jen nějaké svědomí a ctím své povinnosti k vám, tak jsem se přece jen k nějaké vánoční záležitosti dokopala. Vím, nic moc to nebude. Nemohu se nějak vpravit do psacího procesu. Ale snad se vám to přece jen zalíbí...

Krásné prožití vánočních svátků a od Ježíška vše, co jste si přáli.
Mně by stačilo zdraví a trochu toho štěstí.






POV Brian
Sleduju Justina, jak zkušeně obsluhuje pomalu přibývající hosty. Je sobotní dopoledne, za chvíli začne obědová špička, ale teď je ještě klid před bouří. Ti, kteří chtěli brzkou ranní snídani, aby stihli vyrazit na hon za posledními dárky, jsou už dávno pryč. Ranní hustleři se už uložili do postelí, aby dospali probdělou noc, přestože oni se poctivě rozdávají celý rok a ne jen na nějaké přihlouplé svátky, a tak sem teď zabloudilo už jen pár náhodných zákazníků a štamgasti, jakým jsem i já. Mám to tu rád, je to prakticky můj další domov, samozřejmě hned po loftu a Debbiině domě a Babylonu (ten rodný nepočítám, to nebyl domov). Mám to tu rád, to ano, i když si neustále stěžuji na obsluhu nebo kvalitu nabízených pokrmů, ale to jen jen taková hra, abych zachoval dekorum.
Dobře, ale mám to tu rád tak, že bych si sem vyrazil v sobotu ráno posedět
na dlouhou snídani s neustále dolévanou kávou, když se můžu konečně prospat
po páteční prohýřené noci v Babylonu? Postel je velmi lákavá nabídka, ale... Přitáhlo mě sem něco jiného. Něco konkrétního. Může za to Justin.

Zase se zřejmě snaží našetřit nějaké peníze nebo nedokázal odmítnout Kikiino škemrání, aby vzal její směnu a ona mohla někam vyrazit s holkama. Dobře vím, že sobotní rána si Justin většinou nebere, raději až odpoledne, jelikož i pro tohoto býčka plného energie je těžké vykopat se z postele, obzvlášť z té mojí. Dneska to dokázal jen tak tak. Měl totiž napilno. Nechtěl porušit nepsané pravidlo, že před odchodem je potřeba zbavit se tradiční ranní erekce. Tedy mojí erekce. Dal mi fantastické kouření a odspěchal do práce. Mě to ale bez něj doma nebavilo. Byl jsem vzhůru, měl chuť na dobrou snídani a tak nějak jsem se v myšlenkách pořád vracel k Justinovi. Bylo optimálním řešením, vyrazit si sem na snídani.
A tak tu teď sedím a pozoruji, jak se snaží flirtovat se zákazníky, aby dostával dýžka, ale jen tak, aby to bylo ještě přijatelné v mých očích. Dobře ví, že ho pozoruji. A i když tvrdím, že na tom nezáleží... ten chlap, co zajel Justinovi rukou mezi nohy se se zlou potázal.
Na Justinovi je zábavné, že se mu všechny pocity okamžitě zračí ve tváři, je jako otevřená kniha. Přesně poznám, kdy je spokojený se svou prací, kdy ho trochu nadzvedl nějaký host, kdy ho to přestává bavit a myslí víc na mě, než na smažená vejce se slaninou. A že myslí na mě, to vím jistě. Nejen, že po mě pokukuje, ale prostě to na jeho tváři poznám.
Justin dobře ví, že by mě nějakým svým zavazujícím "miluji tě" vyděsil a tak mi to neříká, přesto to vím. Jeho tvář to na mě přímo řve, i když je to spíš formou jeho sluníčkových úsměvů.
Je to vlastně hrozně zvláštní. Vždycky jsem si myslel, že je potřeba své pocity tajit a mít pokerový výraz, nasazenou masku nebo být nečitelný. Říkejte si tomu, jak chcete. A ten kdo to nedělá, je nejspíš naivní, ba co víc hloupý. Justin není vůbec hloupý. On prostě takový je. Všechno se mu zračí ve tváři a on jde upřímně se svou kůží na trh.
Nejdřív jsem si myslel, že to jen patří k jeho velmi mladistvému věku, že až bude starší... ,až nebude čerstvě opýchaný panic... ,tak se z něj stane frajer, který ví, jak se svět otáčí - za jeho zadkem, a vyvodí z toho patřičné změny. Ne, on zůstal stejný. Stejně odhodlaný jako ten první večer, kdy jsme se poznali, stejně upřímný kluk, který si na nic nehraje.
Nikdy bych nečekal, že právě on mě mohl takhle dostat. Není žádný hazardní hráč, ale umí si jít za svým. A jeho zájem jsem já. A jsem za to rád. I když bych to nepřiznal.
On je tak akorát. Žádnej malej ubrečenej teplouš, co naříká kvůli všemu. Z Emmeta brečícího u televizních reklam, bych patrně zešílel. Justin, se snaží nebrečet, ale má srdce na pravém místě. Brečí pro důležité věci. Nebojí se ukázat svůj smutek a bolest. Já... já jsem si zvykl neprokazovat světu radost nad mým žalem. Jediný, kdo mě kdy utěšoval, byl Michael. On byl vždy nablízku, když se mi stalo něco ošklivého. Říkal mi, ať se vypláču, že se mi uleví. On to ve svém pokojíku dělal běžně pro to či ono. Když to bylo nesnesitelné, udělal jsem to.
V jeho posteli, v jeho obětí. A možná právě proto bych nikdy nechtěl Michaela
za partnera, jelikož zná moje slabiny. Před Justinem já nebrečím. Chci být pro něj silný. Chci, aby si mě vážil. Aby ve mě měl určitou ochranu a ne ubrečenou holku.
Sám jsem se podivil, kam jsem se ve svém sebezpytování dostal. Moje otevřenost nebývá mým oblíbeným tématem. To mám vyřešené. Žádná otevřenost není a nebude! A zrovna dneska s ní rozhodně nehodlám začínat! Sakra! Věděl jsem, že ať budu myslet na cokoli, tomu co mě dnes čeká, neuniknu, ať se to snažím vytěsnit z hlavy, jak chci.
Rozhlédnu se po přeplněné jídelně a rozhodnu, že je čas k ústupu. Venku je pěkná chumelenice a tak se všichni touží na svém předvánočním maratonu trochu ohřát a posilnit. Justinova služba bude trvat ještě nejméně pár hodin a mě bohužel čeká jedna každoroční nepříjemnost. Povinně nepovinná návštěva mé rodiny. Už si naštěstí zvykli, že přímo na Vánoce nejsem přítomen. To bych nevydýchal.
Stavuji se raději vždy pár dnů předem.
Dnes tedy byl ten den...
Nechce se mi opouštět palačinkami a kávou příjemně provoněnou jídelnu, ale vím, že to musím udělat.
Zaplatím, přitom políbím Justina tak, aby celá Liberty Avenue věděla, že on je má stála hračka do postele a nikdo si na něj v mé nepřítomnosti nedělal zálusk. Usměje se na mě. Nezeptá se, kam jdu, ani kdy přijdu. Řeknu mu, že nevím, kdy se vrátím, ale že by to mělo být snad brzy. Pak se zabalím do svého velbloudího kabátu a šály a vydám se do bílých vloček.
V autě je sice zima, ale příjemně. Jedu pomalu kvůli sněhu a tak mám čas sledovat okolí. Děti v parku staví sněhuláka a bruslí na politém plácku, kluk s holkou se zamilovaně líbají u výkladní skříně zlatnictví, dospělí spěchají nakoupit další a další balíčky, i když se zdá, že už toho víc unést nemohou. Stojím teď na červené a vidím do přízemního bytu, kde jakási starší paní nejspíš zdobí s vnučkou perníčky. Nemám Vánoce rád, jelikož všichni dělají věci, které jsem já nikdy pořádně neprožil. Nutí mě si myslet, že jsem proto horší. A tenhle pocit já nemám rád. Nikdy jsem s nikým nepekl cukroví, alespoň si na to nepamatuji, nikdy jsem neměl kamarády, s kterými bych si dal zápas v ledním hokeji, nikdy jsem nikomu nešeptal roztomilé lži o budoucnosti a briliantovém prstýnku na ruce, abych ho oblbnul a nikdy jsem... zatracený Vánoce!
Zatavil jsem před domem Jacka a Joan Kinney. Kolik špatných vzpomínek se ke mně může v jednom okamžiku vrátit?
Zhluboka jsem se nadechl. Třeba to nebude tak špatný jako vždycky. Co? Stává se ze mě blázen? Ale... přežil jsem ty minulé návštěvy, přežiju i tuhle. Alespoň doufám.
Vystoupil jsem z auta, vzal malou květinu, kterou jsem přece jen cestou matce koupil a zkontroloval, jestli mám peněženku, tu jedinou jsem opravdu na návštěvu k našim potřeboval.
Ještě než jsem stačil zazvonit, rozlétly se dveře a z nich vyběhli dva malí spratci mé sestry. Málem mě porazili. Oba svorně zakleli, že jim v cestě stojí nějaký teplouš a byli pryč. Koukám, že letos bude návštěva ještě náročnější. Připojí se zřejmě i má "milá" sestra.
Vstoupil jsem tedy do domu a dveře pro jistotu zavřel, v marné naději, že se už ti uřvanci nevrátí. Vydal jsem se známou cestou ke kuchyni, ale ani tentokrát mi nebylo přáno, abych se mohl nějak slušně ohlásit. Dveře se přede mnou rozrazily a v nich stála celá běsná moje sestra. Ze rtů jí sjela načatá věta, než mohla zareagovat, že tam stojí někdo jiný, než koho čekala. " Fakani nevděčný!"
"S tím by se dalo souhlasit," odpověděl jsem jí místo pozdravu.
"No, ty nejsi o nic lepší!" odsekla mi na zpátek. "Spíš naopak!"
Ušklíbl jsem se: " Taky tě rád vidím. Jsem tu předně dvacet vteřin a už se mi dostane takového milého přijetí? Jak je to od tebe šlechetné, má velká sestro." Teď se ušklíbla na oplátku zase ona.
"Co provedli?" zeptal jsem se, když husté ticho začalo být trapné a má sestra mi blokovala další cestu.
" Koupila jsem mamince vaječný likér a oni ho zřejmě doma našli a upíjeli, a aby se to nepoznalo, klidně do něj nalili mlíko. Věřil bys tomu? Zasloužili by spráskat, hadi mrňavý!"
"Tohle byla jen klukovina, které se po letech zasmějete. Já spíš nemohu uvěřit, že matku podporuješ v jejím pití ještě alkoholickými dárky."
Samozřejmě se opět urazila a vyštěkla na mě, že lepší dárek je alkoholický než žádný. Jsou přece vánoce a vaječný koňak k nim neodmyslitelně patří. Než jsem stačil odpovědět, cosi o jejích pomýlených hodnotách, objevila se matka.
"Briane! To mám radost, že ses tu po takové dlouhé době ukázal!"
Ha, další výtka v prvních deseti vteřinách? Pevně zatnu zuby k sobě a na matku se usměju. Odvede si mě do obývacího pokoje a odspěchá pro nějaké pohoštění. Sedím sám v tom známém a přece tak cizím pokoji. Prohlížím si omšelý nábytek, který má už svou největší slávu za sebou a vzpomínám. Na stolku leží stejné čokoládové figurky, které matka kupovala nám. Ty nejlevnější, které s čokoládou nemají nic společného. Nenáviděl jsem je. Nejen, že mi nechutnaly, ale...
Nákup těchto obyčejných cukrlátek pro mě symbolizovala úpadek naší rodiny. Záviděl jsem své sestře, když mi vyprávěla, jak s mámou jako maličká pekla cukroví. Ne, že bych bůhvíjak toužil po pečení, ale já jí záviděl tu možnost, ten čas, tu péči a práci, kterou si maminka dala, aby mé sestře vyrobila cukroví. Jelikož jsem byl kluk, předpokládala, že o to nestojím. Pamatuji si ještě pár roků, kdy místo perníčků udělala alespoň čokoládový dort, který jsem měl rád. A pak už nic. Pár figurek ve staniolu, které chutnají jako polystyrén. Tím víc přece zbylo na vánoční "vaječný likér". Odvrátil jsem se znechuceně od čokolády. Pokoj byl podivně tmavý a bylo v něm chladno. Uvědomil jsem si, že se do mě dala zima. V loftu jsem sice nijak zvlášť nevytápěl, ale měl jsem rád, když byla podlaha zahřátá na chození na boso. Ještě raději, jsem měl, když se Justin netřásl zimou a mohl se producírovat po bytě jen tak. Usmál jsem se tomu, jaké podivné myšlenky mě dnes napadají. Chladno v pokoji nebylo jen od nohou, ale on celý dýchal nepříjemnou atmosférou. A to tu ještě nebyla hostitelka.
Matka se sestrou mi donesly kávu. Podivně vypadající zákusek jsem odmítl s tím, že nechci vypadat jako moje sestra, která si ho právě celý cpala do pusy. Málem se zalkla.
Horká káva mi ale přišla docela vhod.Konverzace vázla a tak jsem měl alespoň čím zaměstnat ruce. Matka přetřásala nedávné novinky a já se snažil tvářit, že mě zajímá, kam zavál osud mé spolužáky ze základní školy. Děkoval jsem sám sobě, že jsem se odtud vyhrabal. Ostatní zjevně neměli to štěstí... Moje rodina se ovšem tvářila, že kdybych žil život opraváře ledniček, instalatéra nebo dokonce taxikáře bylo by mnohem lépe. Já bych byl určitě lepší, než když jsem sice bohatý (nebrání jim zároveň se mnou vytahovat, ale i mi závidět), ale zcela odtržený od rodinného krbu. Opět jsem měl náladu pod psa a stačila mi pouhá hodina s nimi. Právě, když jsem si říkal, že mi to protentokrát opravdu stačilo, jelikož se schylovalo k další hádce s mojí sestrou, objevil se můj otec. Přivedl nazpět ty dva potencionální alkoholiky, prý mu rozebírali garáž. Vypadal skoro potěšeně, že mě vidí. Věděl jsem proč. Byl jsem jeho propustka od rodinných setkání. Za necelých deset minut jsme už bok po boku mířili k nejbližšímu baru. Bylo potřeba pozvat starýho Jacka na vánočního panáka. A obávám se, že ne jen jednoho.
Moje obavy se potvrdily v zápětí. Jack objednal stylem: "Podívej se Bille, kdo je tu se mnou. To je můj úspěšný syn Brian. Velmi, velmi úspěšný. Koukni na ten vohoz. Za ten bysme toho zvládli hodně, viď? Vymlaskli bysme ti zásoby..." Jack se zachechtal a pak se rozkašlal. Proč můj otec umí říct slovo úspěšný, že se za to málem nezačnu stydět? Říkám málem! Protože na to, co jsem dokázal jsem hrdý. A možná ještě víc Jackovi navzdory.
Jo, jo. Můžu se chlácholit, jakej jsem kabrňák, jak chci, ale když po pár panácích začne se svou oblíbenou písní, chtěl bych se zahrabat sáh pod zem.
"Nikdy jsem žádný děti mít nechtěl, já prostě nejsem hlava rodiny, ale koukám, že dneska mít syna je fajn." Zajímavé je, že tentokrát je to pojaté jako pochvala a já se stejně necítím lépe. Pokaždé bych mu chtěl nejraději ubalit, aby se vzpamatoval. Ale to bych ho musel nejspíš zabít a za to mi nestojí. Mám lepší věci na práci, než trčet v base.
Opil jsem se. Opil jsem se, abych ho snesl. Abych mu mohl vyprávět o svých služebních cestách, abych mohl poslouchat historky z toho jeho úplně posranýho života. Díky nám, jeho rodině. Poslední, co si pamatuju, že jsem Jackovi dal na další rundu (nebo několik flámů, jsem přece hodnej kluk) a vzal si taxi. Proč jsem tam nechal své auto? Hmm. Jo, už vím. Obvykle pro mě přijede Michael a po návštěvě doma potřebuju jeho společnost jako sůl. Ale on jako na potvoru byl na nějakém stupidním komiksovém festivalu. S tím jsem nepočítal. Kdo, probůh, může pořádat takovýhle festival těsně před vánocema? To jistě vymyslel nějaký reklamní sebevrah. Bohužel reklamní génius na to dojel. A tak se musí ožralej a smutnej dopravit domů sám. Což se sice zdálo v podroušeném stavu jako výborný nápad, ale jen do té doby, než se přede mnou objevil Justin.
Ani nevyšiloval. Tedy vlastně já nevím. Vpadl jsem dveřmi dovnitř a... nějak se dostal k posteli. Pak jsem byl pouze ve spodním prádlu zasunut pod deku. Motala se mi hlava, nejen z alkoholu. Motalo se mi to i v ní. Všechny malé i větší urážky, co jsem snad jen tak mimochodem vyslechl. Pořád ty stejný kecy. Měl jsem toho zase na dlouho dost. Měl jsem toho navždy dost. Kdo tohle potřebuje? Kdo tohle dobrovolně podstupuje? Copak já je potřebuju? Ne, už ne, už dávno ne. Doby, kdy bych dal cokoli za to, abychom byli normální rodina jsou pryč. Teď už s nimi nechci... Proč? Co jsem udělal, že si nezasloužím ani kus lásky a vřelosti od lidí, kteří mi mají být nejbližší? Úplně cítím, jak mi v hlavě přeskakují myšlenky z jedné na druhou. To, že mi po tváři teče slza, ale neucítím. Až když se k mému boku Justin pevně přitiskne a obejme mě. Napadne mě, že ležím jako uzel neštěstí. Justin mě objímá, jak nejvíce může a mlčky mi dává jemné uklidňující polibky na záda.
Ležíme takhle strašně dlouho a on mě jen...utěšuje. No jo, asi jo. Ale dělá to s citem. Mlčky. Jen se mnou prostě je a dává mi znát, že mu na mě hrozně záleží. A celej širej svět může jít do háje, jen když my dva se k sobě můžeme tisknout.
Vím, že je to pro něj mučení, když nemluví. Po nekonečné době mi zašeptá někam do krku, že ho skoro ani neslyším.
"Ať se ti stalo cokoliv, vždycky budu při tobě a vždycky budeš pro mě ten nejlepší..."
Přikývl jsem téměř neznatelně.
"Nestalo se mi nic. Byl jsem jen na návštěvě doma. Nechtěl jsem, abys mě takhle viděl."
"Jak takhle? Takhle jako člověka s city?"
"Ne, jako trosku."
"Hmm, takže troska? Ty nikdy nebudeš pro mě troska! Jedině nejvíc sexy troska, co znám."
Může se to zdát divné, ale Justin na mě vlastně použil moji účinnou zbraň. Když viděl, že už jsem schopen mluvit, ale ani v nejmenším ochoten o tom mluvit (natolik mě znal), převedl celou věc do sexu. Když ti někdo šuká mozek z hlavy, rozhodně zapomeneš na problémy a bonusem navíc je, že se o tom nemusí vést dlouhé filozofické rozpravy. Chytrej kluk! Jenže je to Justin a tak se na mě v této napjaté situaci nevrhne a neznásilní mě. Díky za to.
Jen se o mě začal lehce třít. Jeho slipy o mé slipy. Jemňounce mi mručel do ucha, prsty pomalu přejížděl po zádech a svým rozkrokem se vpíjel mezi mé dvě polokoule. Vlastně to bylo docela uklidňující. Soustředil jsem se jen na jeho pohyby a vytěsnil myšlení. Šeptal mi, jak jsem sexy a chytrý a zábavný, jak rád se mnou je. Jak moc je nadržený, když mě jen vidí po bytě chodit bez trička. Jak si představuje, že mi lízá bradavky...
Jeho ruce se vloudily dopředu na moji hruď a lehce mě štípaly.
Potom se mě přidržel za rameno a vtlačil se ještě hlouběji mezi můj zadek. Mohl jsem cítit jeho tvrdý penis, jak s ním jezdil nahoru a dolu. Dokonce jsem poznal, že už má hlavičku nad gumou slip, že už se do nich nemůže ani vejít. Dýchal čím dál víc vzrušeněji a já si uvědomil, že já také. Rukama se dobýval pod mé spodní prádlo, aby mě pohladil. Náhle mi došlo, kam tohle směřuje a varovně jsem na něj zavrčel.
"Justine! Neopovažuj se mě vojet!
"Ne, neboj..." jen vydechl a stáhl si své spodky ke kolenům.
Přitiskl mě k posteli a dál se ke mně vypínal boky. Měl pravidelný rytmus a trhaný dech.
Zapichoval se dost přesně do správných míst a útočil tak na moji látkou ochráněnou díru.
"Já vím, že jsi top. Já si to jen rád... uhh... představuju!"
Projel mnou zkrat vzrušení. Byl jsem z toho pekelně nadrženej. Dokonce mě napadlo, že bych ho to snad mohl nechat udělat. Trochu jsem se pootočil, abych na něj viděl. Byl ztracený za zavřenými víčky, s tvářemi zrudlými námahou, s napjatými svaly, s pusou pootevřenou. Byl neskutečně krásný!
A právě v tu chvíli oči otevřel a podíval se na mě. V jeho očích byla opravdová láska, kterou já považoval až do teď jen za koncentrovaný obdiv. Byla tam a já věděl, že na ničem jiném nezáleží.
Přišpandlil mě k posteli několika posledními tvrdými přírazy a na má holá záda dopadly horké kapky jeho spermatu a do nich posléze i on, jelikož už se neudržel na rukách, které se mu třásly. Jen se vzpamatoval, s omluvou mě začal utírat. Chytil jsem ho a prudce políbil. Stáhl jsem ho do svého náručí.
"Teď tě chci já a nehodlám si nic jen představovat, i když to bylo krásný."
Bleskurychle jsem měl na sobě kondom a pomalými pohyby se spoustou líbání jsem nás dovedl k dalšímu orgasmu.
Ráno jsem se bál otevřít oči. Bál jsem se, že Justin najede do svého obvyklého mluvícího procesu a začne mě litovat, vyptávat se nebo to komentovat. Ale on na to vůbec neměl čas. V loftu vybuchla bomba vánoc. Justin upekl tři druhy cukroví, i přes mé protesty decentně vyzdobil byt a pozval všechny na vánoční večírek k nám domů. Nakonec to byly nepozoruhodnější vánoce, jaké jsem zažil. Nikdo mi nic nevyčítal. Jen slabé koledy z přehrávače, přípitky, veselé brebentění hostů a spousty dobrot, co sebou přinesli.
Zato všechno jsem Justinovi věnoval k vánocům to, aby si to co chce, už nemusel jen představovat. A prý to byl nejlepší dárek ze všech. Pochopil jsem, že někdy může být ztráta kontroly nad sebou i příjemná a pro druhé prospěšná...

Veselé Vánoce, Sunshine!


 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Saskya | 25. prosince 2013 v 1:19 | Reagovat

Brianova biologická rofina je síce naprd, ale má skvelých priateľov a Justina ;) :)
krásne Vianoce a sviatky :)

2 Becky | 25. prosince 2013 v 22:00 | Reagovat

Hezké :-)

3 Jane | E-mail | Web | 25. prosince 2013 v 22:06 | Reagovat

Justinko, ty se sice nějakou dobu neozveš, ale pak... pak nám vykouzlíš něco tak... nádherně emotivního... Prostě jsem ze začátku nevěděla, jestli mi náhodou nepraskne bránice nad sarkasmem, který z toho prýštil a ke konci jsem musela chystat kapesníček.

A ještě něco... Nemohla bys psát častěji? Docela mi ty tvoje povídky chybí a mám je všechny přečtené minimálně dvakrát :-D

A ještě jednu věc - Hezké (zatracené :D) Vánoce :-)

4 Justinka | E-mail | Web | 26. prosince 2013 v 20:55 | Reagovat

[1]: To je fakt a díky jim za to!
Nápodobně přeji:-)

[2]: Děkuji:-)

[3]: Ty jsi zlatíčko!
Moc ráda bych psala častěji, ale bohužel nemám tvou bezmeznou studnici nápadů a když už nějaký vyštrachám, tak se má múza neshoduje s mou prací. Snad se to nějak poddá. Moc nerada bych o tenhle koníček přišla!

Haha, v češtině  to nezní tak dobře jako když si představíš, jak pěkně jadrně by Brian pronesl fucking Christmas. Ale díky! Musím taky dohnat tvoje povídky!

5 Judita | 28. prosince 2013 v 0:40 | Reagovat

Ahoj, vždy mě překvapuje na úvod nějaké povídky, když píšeš, že to nebude nic moc. Když pak tu povídku čtu, tak se nestačím divit. Tvé povídky jsou naprosto skvělé a úžasné. :-) Strašně ráda si je pročítám. Je jen škoda,jak už bylo výše v komentáři od Jane zmíněno, že nejsou častěji. Vždy je netrpělivě vyhlížím. Těším se na další a přeji aby tvá studnice nápadů byla co nejhlubší :-D

6 Jane | E-mail | Web | 28. prosince 2013 v 10:35 | Reagovat

[4]: Chápu. Někdy je člověk tak vyždímaný, že i kdyby tisíckrát chtěl, tak to nejde :-(
Ale i tak ti přeju, aby nápady přicházely a Múza spolupracovala :-)
A taky mámám pocit, že by Brianovo fucking Christmas znělo jako... nejspíš jako pohlazení po duši :-D :-D :-D

7 Al. | Web | 31. prosince 2013 v 14:13 | Reagovat

Úžasná povídka (ostatně jako všechny, které napíšeš):-) Jak já tyhle dva zbožňuju :-D I když jsem už ten seriál dokoukala, pořád se střídavě dívám na první a poslední díl 1. série, který jsou naprosto nejlepší...

Jinak, přeju hodně štěstí v následujícím roce a kopu inspirace pro další a další povídky! :-D :-)

8 Justinka | E-mail | Web | 31. prosince 2013 v 17:25 | Reagovat

[5]: Asi je to tím, že bych si sice přála nejlépe duhově světélkovat a zářit, ale jsem jen šedá myš s nedostatkem sebevědomí. Ostatně pořád lepší, když to shodím a pak se to třeba i dá číst, než obráceně. Alespoň myslím:D
Pochvalné komentáře mě ale vážně vzpruží.:-)Moc děkuji!

9 Justinka | E-mail | Web | 31. prosince 2013 v 17:32 | Reagovat

[6]: Múza je mrcha:D Obrátilo se proti mně, že mám načteno. Teď mi u každého nápadu přijde, že to tu už bylo a ještě k tomu několikrát:D Snad něco vymyslím. V novém roce si přeju víc času na záliby. Workoholikové ať jdou do háje:D

[7]: Děkuji moc za milý komentář a pochvalu. Potěšila!
Kéž bych se dokázala omezit jen na dva díly:D Holt jsem šííílená fanynka:D
I tobě hodně štěstí:-)

10 Janča | Web | 1. ledna 2014 v 17:29 | Reagovat

To bylo opravdu krásné! Píšeš moc pěkně :-)  :-)

11 Karin | 6. ledna 2014 v 22:08 | Reagovat

Je to byla nádhera. :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Layout by Luczaida.blog.cz | Nastaven 2. 2. 2015