Buddy

19. listopadu 2012 v 19:38 | Justinka |  Povídky na jeden zátah
Chci se omluvit všem, že jsem tak najednou vyprchala z psaní drabble, z jakýhokoliv psaní, z celého internetu. Dalo by se tomu říkat podzimní depka, ale letos je to nějak moc hustý. Nejsem si jistá, jestli budu nějak intenzívně pokračovat v psaní, třeba mě to opět drapne a nepustí, co já vím, ale zatím to tak nevypadá. Tuhle povídku jsem si napsala nejspíš pro sebe, jelikož jsem potřebovala trochu odpustit trápení, přelít ho někam jinam. Asi.
Kdo říká, že blog nemá terapeutické účinky tak lže.
Ale jelikož úžasná Luc už má pro mě (dokonce dávno!) nachytaný zimní layout, který se tu co nejdříve má objevit (i když tenhle je můj extra oblíbený, takže je mi to skoro až líto) tak ji věnuji jí, jelikož si to zaslouží.:-) A je borec! Doufám, že nepohrdne ani smutnou věcí...

CHA! Než jsem to to tu splichtila, tak mi Luc změnila layout skoro pod rukama :DDD Takže dámy a pánové - premiéra nového layoutu od LUC se vám představuje:-) Tímto děkuji najen jí, ale i Vám, jelikož počítadlo se dnes přehouplo přes 60 000 a to je prostě pro mě naprosto neuvěřitelné číslo. Díky, za vaši přízeň. Těší mě, když mi není hej...

Ano, ještě varování. Pozor, tentokrát žádný sex, jak je zde zvykem, zato smutek, zvířata, násilí /15+
Ale nic explicitního!







Nedělní dopoledne
Hlídali jsme už od včera Guse, aby holky mohly na nějakou dámskou jízdu. Oba ho milujeme, o tom není pochyb. Dnes už jsme byli na snídani i venku si hrát, malovali jsme si. Linds by tu měla být do oběda. Seděli jsme na gauči a sledovali nějaký přírodovědný kanál.
Gus je, jako všechny děti, zvířaty nadšený…
Seděl ani nedutal, oči navrch hlavy, jen všem zvířátkům pomáhal s jejich zvuky, které vyluzovla, jinak napnutě poslouchal. Odtrhl jsem oči od obrazovky a uvědomil jsem si ten zcela zřetelný rozdíl. Gus i já jsme byli plně zaujati, nadšeni. Kdežto Brian nebyl. Jistě, jeho přezíravá póza, kterou jen těžko opouští, je mi známa, ale tady za tím cítím něco víc. Ale kdo by neměl rád zvířata? Děti milují zvířata a i on musel být někdy jen malým klukem bez unuděné masky na tváři. Rozhodl jsem se to prozkoumat.
Vlastně… já bych hrozně rád měl zvíře v domě. U nás doma to nikdy nešlo. Sestře prokázali alergii
na zvířecí srst. Mně sice ne, ale jelikož jsem alergický na kde co, asi by to nebyl moc chytrý nápad, říkala máma a bylo. Ale kdyby to zvíře bydlelo u Briana? No dobře, to je scifi! Ale proč vlastně? Proč? Proč ne!
Nejsem tak hloupý, abych se ptal před Gusem. Hezky počkám, až zamíří domů k maminkám a my se po obědě svalíme k nedělnímu línému dotýkání, dokud nebude čas vyrazit někam za zábavou.
Ne, absolutně to není mazlení! Ale kdybych to nevěděl, mohlo by mě to opravdu zmást… Hehe.
Přejížděl jsem rukou po dlouhých Brianových stehnech, které mě vždy dokázaly rozpálit a bezelstně jsem zavedl hovor na ještě žhavější půdu.
"Gus byl nadšený z toho pořadu…"
"Hm."
"Miluje zvířata. Vrhá se ke každému hafanovi, kterého potká. Někdy mi až zatrne, že ho pes polkne i s botama, ale on se nebojí. Možná by bylo lepší, kdyby to nemusel dělat. Představ si, jak by mu bylo, kdyby měl svoje vlastní zvíře. Nějakého pejska, kočičku?"
Brian se ještě nezačal tvářit nepřátelsky, ještě neakceptoval, že jsem mluvil o něm, o jeho bytě.
"To by nám holky poděkovaly!" s gustem se ušklíbl.
"Přece jim nechceš přenechat všechny zásluhy? Víš, jaký bys byl hrdina, kdyby to zvířátko bylo u tebe?" Tak a bylo to venku!
Nechápavě se na mě otočil, jestli jsem to myslel vážně, jestli jsem se nezbláznil nebo ho jen provokuju. Jenže v mém pohledu mohl číst upřímný zájem, odhodlání.
"Di do prdele!"
"Ne, počkej. Určitě si jen představuješ, jak to nejde. Ale představ si, jak to jde."
"Tos uhod! To si ani nepředstavím, ale těch negativ je tři prdele! Kdopak by to zvíře venčil?"
Nadechoval jsem se, ale on mě stopl.
"Mlč! Nechci slyšet, že ty! Ne, nikdy! To prostě není všechno. Kdo by se vláčel s ohromnými balíky psího žrádla, kdo by stál s tatíkama ve frontách v supermarketu, kdo by musel odrážet nápory vdavekchtivých nán, které se hodlají seznámit přes pejska jako ve filmu, kdo by platil veterináře a kdo by mu nabízel vřelou lidskou náruč plnou citu?" zadeklamoval poslední kousek z pořadu Chcete mě, který přece určitě nikdy neviděl. Nebo ano?
Našpulil jsem pusu a udělal štěněčí oči. To na Briana nikdy neplatilo, ale tentokrát ho to vytočilo k nepříčetnosti. To jsem tedy nečekal. Nechal, teď už ne příjemného, ale nervozního přejíždění po mých údech a vyskočil z pohovky.
"Dost! Nech toho! Tohle je úplně debilní nápad! Jen proto, abych byl vyhlášen za otce roku, si domů nezavřu jakoukoliv chlupatou potvoru! Kurva, víš kolik stojej obleky od Armaniho?
Nebudu se hnát domů kvůli venčení, když můžu ještě kdekoliv šukat! Nepotřebuju nejlepšího kamaráda, co za mnou chodí jako ocásek. Na to mám Michaela! A navíc do Babylonu psy nesmí!
Pokud by Gus potřeboval zvířata, vezmu ho do ZOO, ale domů nám žádnej zvěřinec netahej! Tady smí bydlet jen jeden pták a toho už dávno vlastním," řval na mě a já přemítal, kde se ta nenávist vzala? Jak jsem mohl jedinou otázkou zničit naše nedělní odpoledne. Brian naštvaně oddychoval a já zavelel na ústup. To nebyla nenávist, to byl strach? Je to vůbec možné? Nikdy mě nenapadlo, že by se Brian bál zvířat, ale také jsem ho s žádným neviděl.
"Tak ne. To byl jen nápad…" Počkal jsem, až se Brian uklidní a sedne si zpátky ke mně, pohodlně se opře. Byl stále napjatý, a když jsem se po chvíli zeptal, jestli nějaké zvířátko měl sám, mohl jsem pod kůží na krku nahmatat právoplatný beton. Ztuhl.
Jemně jsem ho hladil a čekal.
Nejprve mě odbyl, ale když viděl, že dál čekám na odpověď a moje masírování ho nepatrně uvolňuje… začal o tom možná uvažovat. Alespoň se mi to tak zdálo.
Zavrtěl hlavou, opět byl ticho.
Pak na mě zkusil soubor dalších nadávek. Zahnat mě pryč od tohoto tématu, nejlépe tak, abych se k tomu už nikdy nevrátil. Ale já už jsem ho znal příliš dobře, abych se na tohle nachytal.
Utnul jsem nadávky hned v zárodku.
"Briane, tohle nefunguje! Řvi si na mě, jak chceš, ale já tu pořád budu a pořád se budu zajímat o tebe, o tvůj život, pořád tě budu chtít, i kdybys náhodou neměl zvířata rád…"
Na důkaz svých slov jsem si přesedl a můj zadek se vnutil mezi Brianovy roztažené nohy. Záda jsem vmáčknul na hruď a do ochrany jedné jeho paže. Hrudník, který se teď zdvíhal z důvodu rozrušení o maličko rychleji, než by bylo normální pro situaci, kdy by opravdu o nic nešlo a moje otázky by byly jen bohapustým slíděním, na které by Brian z nudy nechtěl odpovídat.
Přitiskl jsem se k němu a pohladil jsem ho. Opět jsem čekal.
Nemohl jsem mu teď vidět do tváře, což byl vlastně záměr, aby mohl nerušeně mluvit.
"Měl jsem psa…" skoro šeptl a opět bylo ticho.
Věděl jsem, že bych měl být spíš ticho, ale chtěl jsem mu i pomoct.
"Jak se jmenoval?"
"Buddy."
Opět jsem čekal, ale znovu se rozprostřelo ticho. Zkusil jsem to.
"Kdy?"
Brian si odkašlal. Připadalo mi, že o tom ještě s nikým nemluvil. A jak znám Briana, tak je to docela pravděpodobné.
"Dostali jsme ho, když mi byli asi dva. Máma ho doma nechtěla, ale v tátovi se asi na sekundu zvedla nejspíš právě ta vlna Nejlepší otec roku a tak nakonec souhlasil. To je jediná věc, za kterou vděčím Claire. Tenkrát si ho vyprosila spíš ona. Byl jsem moc malý. Jenže pak jí přestal bavit.
Byl to můj kámoš, byl jedinej, kdo o mě u nás doma stál. Kdo mě…" zdusil konec věty. Teď už nebyl cynický, uštěpačný, ani se nesnažil zamaskovat pravdu spoustou posměšků. Tohle byl Brian, který mě nechal nahlídnout hluboko do sebe, za což jsem byl neskonale vděčný. Bylo to velmi vzácné.
"Pamatuju si, jak měl hebkou teplou srst. Mockrát jsem usnul na zemi s Buddym místo polštáře. Byl to velkej, statnej, krásnej labrador. Ne, ten světý, který je v každé reklamě na šťastnou rodinku, ale ten černý, původní forma, nezdegenerovaný.
Rostli jsme společně, já ho venčil, já se o něj staral a on se staral o mě. Mohl jsem s ním… mluvit.
Lítali jsme věčně venku, toulali se. Vycvičil jsem ho a on mi rozuměl na zapískání cokoliv."
Ani jsem nedýchal, kdyby to totiž byla taková idyla, tak by se to snad Brian neostýchal říct právě mně. Nebo jen nechce předvést, že má srdce? Ale to jsem já už dávno našel.
Nemohl jsem říct, ani: tak vidíš, happyend. Tušil jsem, že patrně nebude.
Brian opět zmlkl, pohroužen do vzpomínek. Kdybych se mohl otočit, uviděl bych, že se usmívá. Slabě, ale usmívá. Buddy pro něj musel být vším. Pak jeho výraz dostal ocelový nádech a příjemný úsměv zmizel.
"Zabil jsem ho!" řekl drsným, ochraptělým hlasem.
I když jsem čekal zradu, nebyl jsem připravený na takový ničivý zvrat.
"Co? Ty?" vyrazil jsem ze sebe dřív, než jsem si to uvědomil. Chtěl jsem se otočit, ale Brianovy ruce mě přidržely, tam kde jsem byl.
"Buddymu bylo přes deset, tudíž mně skoro třináct. Nechal jsem ho doma a šel k Michaelovi. Bylo totiž pěkně hnusně, sychravo, podzim. Lilo. Nejspíš jsem byl líný, mu vytírat mokrou srst…
Prostě jsem šel sám. U Michaela jsem byl dlouho, pouštěli jsme si hudbu, do toho mlátili do levné kytary z BIgQ, předváděli něco, co však ani v nejmenším nebyl zpěv. Debb nebyla doma.
Když jsem odházel, našel jsem na prahu Buddyho, klepal se zimou, ale čekal tam na mě. Nejspíš utekl z "příjemné" atmosféry rodinného kruhu za mnou.
Nastydl. Hrozně moc. Proseděl jsem u něj noci. Pomáhal mu se zvednout, když ho jeho staré nohy roztřesené horečkou neunesly. Nutil jsem ho pít. Balil ho do deky a kontroloval rozpálený čumák. Nejprve jsem myslel, že ho z toho dostanu sám. Buddy byl vždycky zdravý, doufal jsem, že i když je starý, tak si s nachlazením poradí. Ale pak bylo jasný, že nejspíš ne. Nepřemýšlel jsem, potřeboval jsem pomoc a potřeboval jsem jí hned. Šel jsem za tátou, aby mi dal na veterináře.
Vybral jsem si tu nejblbější dobu, když dorazil domů z hospody. I když moc jiných se vybrat nedalo. Tohle teď bylo na denním pořádku. Snažil jsem se být co nejvstřícnější, abych ty peníze získal, ale otec se rozhodně k žádnému placení neměl. Nejdřív ho vlastně zaskočilo, že je Buddy nemocný. Možná i to, že tu vůbec někde je. Jelikož Buddy trávil svůj čas v mém pokoji nebo se mnou venku.
Náš rozhovor nepokračoval dobře, ale já byl umíněný ty peníze získat. Bylo mi pouhých dvanáct a pro Buddyho bych…"
Opět se odmlčel. Bál jsem se třeba jen pohnout. Brian mi nikdy historky z dětství nevyprávěl.
Debbie nebo Michael svojí proříznutou pusou mi leccos prozradili, ale o psu nikdy ani slovo. Nejspíš to bude nějaká hodně bolestná třináctá komnata, do které se nikdo nechce vracet.
"Co nakonec udělal?" zeptal jsem.
"Vyřešil otázku peněz tou nejlevnější metodou." Mohl jsem jasně slyšet ušklíbnutí, ironii, odpor, nanávist.
"Co udělal?" tiše jsem řekl s jasně slyšitelným strachem v hlase.
" Nejdřív na mě řval, na to jsem byl zvyklý. Jenže ho překvapila moje urputnost. Nasadil tvrdší kalibr a padla první rána. Já to nechtěl vzdát. Začal jsem brečet, ale vzteky, bezmocností. Posmíval se mi, že řvu jak malej teplouš, že chlapi neřvou, pro blbýho hafana. Pak jsem měl nějaký zkrat, pamatuju si jen, že moje dětské pěsti buší do toho páchnoucího ožraly. Zvedal se mi žaludek tím smradem z chlastu, cigaret a strachu. On si to nenechal líbit a ubalil mi takovou, až jsem skončil v rohu pokoje zapasovanej na skříň, o kterou jsem vzal druhou. Možná jsem na chvilku ztratil vědomí, nevím. Ale najednou tam byl Buddy, kterého ty zvuky a povinnost ochránit svého pána vytáhly z pelechu. Vratce se jen tak tak držel mezi dveřmi na nohách a snažil se nahodit ten nejstrašnější výraz. Zavrčel.
Zavrčel na mého otce. Pak už jsem se jen bezmocně díval, jak ten do něj kope…"
Brian zmlkl a já nečekal, že by řekl něco víc. Po mých tvářích tekly slzy a já s vytřeštěnýma očima zíral před sebe. Protlačil jsem si jednu ruku za Brianova záda a objal ho. Moje slzy se vpily do jeho trika na boku hrudníku, kam jsem zabořil obličej. Bylo naprosté ticho, jen splašené srdce Briana bilo na poplach. Pak mi do mých vlasů dopadla první slza. Nejdřív jsem ani nepoznal co to je, ale když Brianovi ujel zadušený vzlyk…
Objal jsem ho ještě pevněji a on mi to oplatil. Svíral mě v náručí a zadržoval další slzy.
Pak už ani to ne.
Později mě laskal ve vlasech, což uklidňovalo nejen mě, ale i jeho. Napadlo mě, že to dělá rád i proto, že mu mé vlasy připomínají jemnou srst Buddyho. Kamaráda, který mu byl víc otcem i matkou, než ti, kteří se tak nezývali.
Věděl jsem, že chce, abych nic neříkal, nelitoval ho. Přesto jsem se nadechl a chtěl…
Předběhl mě.
" Děti jsou zvláštní tvorové, nemají moc pudu sebezáchovy. Milujou rodiče jen proto, že jsou to jejich rodiče. Ať jsou to alkoholici, fanatický křesťani, blbci, neandrtálci nebo prostě jen nemaj cit pro módu, ale tohle, změnilo celej můj pohled na něj. Bylo mi dvanáct a věděl jsem, že už nikdy to mezi námi nebude dobrý. Nenáviděl jsem ho!"
Přikývl jsem. Vroucně jsem si přál, aby tenhle úžasnej chlap nemusel projít takovým hnusem. Vždy jsem byl ochotný mu pomáhat, dokonce i když o to nestál, ale teď jsem si to znovu uložil do nejdůležitějších povinností.
"A pak jsi přišel ty se svýma romantickýma poučkama, jak mladej kluk tátu potřebuje a…"
Věděl jsem co tím myslí a dodatečně jsem mu dal za pravdu. Můj otec se nevyvinul o nic lépe, i když to byl člen Country clubu. Teď už jsem to věděl. Styděl jsem se. Zašeptal jsem.
"Promiň."
"To jsou kecy, jen jsem chtěl, abys věděl…
Natáhl jsem ruku a dal mu jí před pusu. Zavrtal jsem se do něj ještě pevněji, i když se zdálo, že víc to nejde a tak jsme po dlouhé době, kdy se nám honily hlavou mučivé myšlenky, usnuli.

Když jsme se probrali, bylo to jako zlý sen, který je už pryč. Oblékli jsme se a ten večer v Babylonu byl obzvlášť divoký. Potřebovali jsme si dokázat, že můžeme žít, jak jen chceme a nikdo nám nebude šlapat po snech, lásce, ideálech, touhách.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Luczaida | E-mail | Web | 19. listopadu 2012 v 21:01 | Reagovat

Děkuji za věnování. Z layout není zač. Sice to necítím tak jako ty nebo Brian, protože ke zvířatům nemám nějakej extra vztah, ale chápu, že tohle jsi asi napsat musela a doufám, že se ti tím aspoň trochu ulevilo :-)

2 Saskya | 19. listopadu 2012 v 22:10 | Reagovat

veľmi pekný layout :)
nikdy som domáce zvieratko nemala, ale ten príbeh je veľmi dojímavý, dúfam, že sa Buddy má tam hore dobre  :) :)

3 Jane | Web | 20. listopadu 2012 v 7:51 | Reagovat

To bylo tak nádherně smutný, až mi z toho taky pár slz ukáplo

4 katka | 20. listopadu 2012 v 9:49 | Reagovat

to byla těžká zpověď Briana a začalo to tak nevině :-)

5 Anne | Web | 20. listopadu 2012 v 15:31 | Reagovat

Podzimní depky jsou hrozná věc. O mě se letos pokoušejí víceméně marně, protože musím řešit vyšku a nemůžu jen tak odpadnout. A blog má terapeutické účinky, vždycky se mi to potvrdilo.

6 Anne | 20. listopadu 2012 v 16:44 | Reagovat

To chápu. Je to dobré vysvětlení, proč nechce psa, kdo by ho po takovém zážitku chtěl...
Už vím, z čeho ses potřebovala vypsat, doufám, že už je to pryč.

7 marci | E-mail | 21. listopadu 2012 v 21:24 | Reagovat

layout se mi moc líbí  a povídka no slzičky ano. Jméno Buddy mě zarazilo protože u nás máme labradora a děti od bratra mu dali jméno buddy a já v duchu jsem si myslela co je to za jméno pro psa, ale je vidět že jako psí jméno se líbí . už se těším na další povídku marci

8 Karin | 30. října 2016 v 12:57 | Reagovat

Bulím jak malá. O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Layout by Luczaida.blog.cz | Nastaven 2. 2. 2015