Nucené práce 26.díl

13. října 2012 v 21:34 | Justinka |  NUCENÉ PRÁCE
Všem Vám moc děkuji za prima komentáře! Tahli jste mě dál a dál. Vůbec jsem nečekala, že se z téhle povídky stane takové dlouhé monstrum. A představte si, ona se nechce nechat skončit! I když proč ne? Mohlo by to končit právě touto kapitolou...
Ale jeslti chcete být při tom slavném návrat do Pitts, tak dejte vědět:-)Třeba se zmůžu na nějaký epilog:D Opět!:D





Justin
Ráno mě probudil docela vytrvalý déšť. Nejdřív jsem se vyděsil, že už mi zase teče do spacáku, ale když jsem ho ohmatal za všech stran a zjistil, že je báječně suchý, tak jsem se do něj zavrtal a užíval si to. Proč by také ne?

Strávil jsem docela příjemné prázdniny s tím nejzajímavějším koncem, který jsem si ani nevysnil, červenal jsem se, jen jsem na to pomyslel, i když jsem byl vzhůru zatím úplně sám a tudíž to bylo jedno. Dnes je už poslední den tábora. Před odjezdem sem jsem dopředu proklel každý kámen, který tu měli, ale teď jsem se našeho loučení spíš bál. Teprve teď se ukáže, jestli jsem nebyl pro Briana jen letní hračka.
Já ho miluju a on mě? Co když si už semnou pohrál dost. Přece jsem vždycky věděl na čem jsem. Ale tak nějak naivně jsem doufal… Instinktivně jsem věděl, že nesmím tlačit na pilu. Mohl bych být rád, jestli bude opravdu můj první při… Divný, jak tomu říkat? Průniku, opravdové fantasmagorické šukání, milování? Uchichtnul jsem se, nedej bože odpanění či odpanicování? Prostě…
Budu rád, jestli na to dojde a Brian…
Co, když mě nebude v Pitts už chtít vůbec vidět? Ztratím kouzlo zakázaného ovoce? Pel nevinnosti? Ten jsem asi už měl hodně setřený po tom všem.
Uvědomil jsem si, že třeba v Evropě bych byl už plnoletý.
No ano! Jen co se vrátíme domů, tak mám narozeniny. Osmnácté!
Pro mě tak dlouho očekávaný den, jistý způsob nezávislosti. A pro něj?
Žádný velký citečky, budu apelovat na jeho zájem o moji těsnou dírku, a myslím, že ta ho zajímá hodně. A pak? Pověsím se na něj jako klíště a nehodlám se ho vzdát! Brian je to nejlepší, co mě v životě potkalo a neptejte se mě nikdo, jak to vím.

Když jsem se probral všemi svými filozofickými úvahami nad svým životem a panictvím, které se mi asi už nejspíš tlačí na mozek, vyhlédl jsem ven, abych zjistil, že už pršet přestalo. Menší děti už se vrtěly, byl pomalu čas vstávat. Netuším, jak poznáme kolik je hodin, ale když máme být v táboře do osmi ráno, tak to asi na nějaké vylehávání nebude. Nejdříve jsem dal lehounký, snad ani nepostřehnutelný, polibek Brianovi a pak jsem začal šťouchat do své sestry. Za deset minut už byli všichni vzhůru a balili se na cestu.

Brian
Netuším, jak to Justin udělal, ale vzbudil nás všechny tak, že jsme dorazili do tábora v sedm hodin a padesát pět minut. Úplně jsme zapomněli na nějaké ranní kradení další vlajky a vůbec to nevadilo. S tímto časem jsme byli jasní rekordmani. Měli jsme svou vlajku, přišli jsme včas a to, že v noci lilo jako z konve, jsme ani nezaregistrovali. Naše chýše byla totiž dokonalá. Zbylé dva oddíly se prý choulily kolem kamen v salónu už od pěti ráno! Tygr byl z našeho výkonu nadšen.
Stejně tak Rachel nedokázala skrýt svou radost a s poskakováním vejskala, čímž nakazila všechny menší holky a několik kluků. Převzali jsme vedení a s přehledem jsme vyhráli! Soutěživé dušičky měly pokoj a i já jsem byl tak nějak rád, že to máme z krku. I když mi o to samozřejmě vůbec nešlo, ale ostatní se už těšili na obrovský dort, který se připravoval pro vítěze.
Mně by ke štěstí stačilo slíbávat sladkost z Justinových rtů…
Asi jsem se zbláznil. Vždykcy mi přece záleželo na tom, aby mě osladil někde jinde? A teď rty? Dost!

Poslední hra celého tábora byla prý tradiční vlajková.
Viděl jsem to na příjemně strávený den. Pravidla pravila, že každý oddíl bude mít jednu oddílovou vlajku a členové, své malé vlaječky na rukávech, o které nesmějí přijít. Stačilo nám tedy se na dvě hodiny ukrýt někde v lese, a aleluja. Mám už takový absťák po cigáru, že bych si hrál i na chaloupku, ve které se topí, jen když ze mě bude moct vycházet kouř!
Dostali jsme svačinu a vyběhli určeným směrem. Každý oddíl dostal jiný. To, jestli se za deset minut v lese střetnou a poberou si fáborky, byla věc vedlejší. Zaběhli jme až za potok a tam se schovali v lese. Mohlo by to být dokonalé, kdyby se tam nacházeli pouze chlapi, ti umí být ticho a zabavit se. Ale bohužel jsme sebou měli i hejno štěbetajících hus, které ne a ne zmlknout. Vítězství je asi příliš emocionálně vyčerpalo a musely bez přestávky klapat zobákem.
Za ten monokl tudíž vděčím Rachel a Lucy! Opravdu díky dívky!
I když jsem si stihl zakouřit a vyslat tak kouřové signály, tak jsem byl nervózní. Ať už je konec!
Zbývalo do něj blbých třicet minut a mohli jsme to mít na háku, ale zbylé dva oddíly se nechtěli vzdát bez boje a to doslova. Výsledek už byl víc jak jasný, ale oni chtěli krev. Spojili se spolu a vyrazili na nás. Nepřátel tedy bylo dvakrát víc, než nás, ale s tím si zjevně Finn nelámal hlavu. Adrenalin mu patrně během čekání vystoupal příliš vysoko a tak použil popěvek z jedné písně, kterou tam děcka omílala dokola a dokola a vyštěkl na ně:
"Tak pojďte sráči, vás teda baštim!"
Naší nakládačce se nadalo zabránit.
Taky jí Finn dostal jako první a pak už se to mlelo. Snažil jsem se ty pitomce od sebe odtrhnout, ale těch, co toužili splatit křivdy, bylo trochu moc.
Najednou jsem viděl něco neuvěřitelnýho. Mezi těmi, kdo pracovali na šrámech, modřinách a boulích byl i Justin a ten kdo ho právě teď držel pod krkem jako při řeckořímském zápase byl Chris.
"Kurva, ale ten je z našeho oddílu!" praštil jsem ho vší silou, jelikož Justin už začínal modrat.
Blýskl na mě nenávistnýma očima, že jsem si ho dovolil zastavit.
Přes jeho nenávistí nebo spíš závistí sevřené rty přejelo zcela rozpoznatelně: "Nech mě být ty… buzerante!" a pak mi vypálil svou sportem vypracovanou ruku takovou, až jsem se zapotácel. Nečekal jsem to. Ne do obličeje. Budu rád, že nepřijdu o oko.
V tu chvíli jsem viděl rudě a já i Justin jsme se na něj vrhli. Ostatní nás odtrhli, jelikož byl konec časového limitu, právě včas jinak by z toho byl další malér. Chtěl jsem ho zničit.
Ale za to ten vystrašenej latentní homouš nestál. Teprve cestou zpět jsem si začal uvědomovat, jak strašně mě bolí oko a vlastně celá hlava.
Když Tygr viděl, že nikdo na nikoho nic nepráskne, jelikož to bylo "v čestném" souboji. Přestal vyšetřovat a poslal mě, abych si šel na to oko plesknout něco studeného. Až pak jsem z toho začal opravdu šílet! A právě teď, když se mám vrátit do Babylonu a také samozřejmě do práce! Do prdele!


Všichni jsme byli špinaví a mokří, z toho povalování na zemi a boje. A někdo byl taky pekelně nasranej…
Tygr rozhodl, že se potřebujeme zchladit a tak jsme vyrazili k rybníku. Lucy se tvářila jako načuřená dýně, což bylo už téměř pravidlem, ale mně to bylo šumák.
Vůbec nechápala co se tam stalo. Nadávala Finnovi, Chrisovi, Justinovi a na mě se alespoň mračila.
Potom konečně zmlkla, jelikož viděla, že její proslovy nepadají na úrodnou půdu. Za dusného ticha jsme došli k rybníku. Po deštivém ránu se opět udělalo horko a tak byla studená voda celkem vítaná.
Nejprve jsme se umyli a pak si Tommy, který tyhle roztržky mezi námi špatně nesl, vyvzpomněl, že na prolomení ledů spustí lechtací a stříkací válku. Za oběť si neuváženě vybral mě, i když mu muselo být jasné, že ho zneškodním levou zadní. Přesto se stále snažil. Nakonec jsem se musel smát.
Chytil jsem ho a zvedl vysoko nad hladinu, aby na mě nedosáhl a nechal mě chvilku být. Visel tam jak ponožka na šňůře a řval, ať ho pustím.
"Pustím tě, až si uvědomíš, že mě nemáš lechtat. Já jsem totiž tvůj…" měl jsem na mysli něco zcela jiného, ale než jsem větu dokončil, Tommy to stihl za mě.
"Bráška," vydechl.
Vítězoslavně se rozhlédl ze svého vyhnanství, ze kterého už mi začínaly odumírat ruce, po všech a dodal.
"Všichni jsme tady jako bráchové."
Nesnáším, když někdo doplňuje mé věty a také jsem ho už neudržel a tak jsem ho raději zahodil do vody. Vyjekl a zanořil se pod hladinu, ale jen co se mu dostala pusa na vzduch, už hulákal.
"Bráško, bráško…"
Všichni se museli smát, až na Chrise samozřejmě.
A já věděl, že to mi jen tak někdo neodpáře.
Nejspíš mi ta přezdívka vydrží. Menší mi tak říkaly s veškerou vážností a snad i hrdostí, větší s pobaveným úsměvem na tváři. Obzvlášť od Justina to bylo pikantní.
Uvědomil jsem si, že to sice není to, nač jsem zvyklý. Obdivné pohledy čítající mé tělo a chuť na sex
v očích, ale že jsem i s tímhle plně spokojen. Dokonce možná víc, než bych kdy čekal, že budu.

Kombinace opečených buřtů na ohni k večeři a vítězného obřího dortu, byla vražedná. Děkuji, nechci! Jak se kuchařovi podařilo vyrobit na těch tálových kamnech něco takového netuším, ale jelikož mě Justin přinutil si alespoň kousnout, vím, že to bylo dobré. Zatraceně dobré.
Závěrečný táborák byl na mě už přehnaně patetický, všichni zjihle hleděli do plamenů a litovali se, že to tady neuvidí nejmíň rok. Já doufal, že už nikdy!
Malý Tommy si uložil moji adresu a slíbil mi poslat pohlednici. O tom, že se uvidím s Justinem jsem nepochyboval. Dnešní noc byla naše poslední tady. Justin se odmítl vrátit ke Chrisovi do stanu a tak spal opět u mě. Slíbával jsem mu tu sladkou dortovou chuť ze rtů a on mi šeptal přísliby, co všechno budeme dělat, až se uvidíme příště.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Domča | Web | 13. října 2012 v 22:20 | Reagovat

Určite to nemôže skončiť touto kapitolou!! :-D chcem aj návrat a aj Briana a Justina spolu :D
inak moc vydarená kapitola :-)

2 Luczaida | E-mail | Web | 13. října 2012 v 23:28 | Reagovat

Děláš si ze mně prdel? :-D Já tady celou dobu trpím s Brianem jako zvíře a ty se potom vytasíš s tím, že bys jako třeba možná mohla napsat epilog?
Ty mě chceš fakt zabít :-D :-D
Jako o tom, že tohle není poslední kapitola, se vůbec zmíňovat nebudu :-P

3 marci | E-mail | 14. října 2012 v 9:31 | Reagovat

nevím kde se to v tobě bere taková krutost utnout to takhle :-P udělej si pohodu a pěkně pokračuj :-) marci

4 Rowene | 14. října 2012 v 9:50 | Reagovat

Tak tohle neberu. To se vůbec nehodí za závěr tohoto příběhu. Je to jak konec "Tajemství proutěného košíku". To si nezasloužíme. :-(

5 katka | 14. října 2012 v 11:43 | Reagovat

tak to ukončít nemůžeš , to nejde opravdu se moc těším na ně doma , to by bylo jako vzít psovi kost :-?

6 Jane | Web | 14. října 2012 v 12:02 | Reagovat

Já vím, že jsem se dlouho neozvala, ale tuhle povídku si užívám od začátku a vždycky se těším na další díl a souhlasím s ostatními, že takhle to přece skončit nemůže

7 Kroupenka | 22. října 2012 v 16:16 | Reagovat

Konečně jsem se dočkala jednoho z mojich oblíbených slov z celého seriálu, patetický =o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Layout by Luczaida.blog.cz | Nastaven 2. 2. 2015