close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Nucené práce 23. díl

26. září 2012 v 12:41 | Justinka |  NUCENÉ PRÁCE
Tak milé dámy (pánové dávno odpadli? :D) Nejprve se sluší poděkovat za pěkné komentáře od vás! Děkuji!
Ano červy patří k mé oblíbené představě.:D
Tradičně:
katka, Domča, Rowene, Kroupenka a Luc:D
Už jsi zase na konci! :D Ale to je proto, že ti chci odpovědět.
Máš pravdu. Naprostou. Věděla jsem, že sem to přehnala a že tohle by Brian nedopustil ani za milión let, ale když mě ze scény o Brianovi, vyšla scéna o Rachel. Ona je taková snaživka aktivní, pořád se deroucí dopředu. Možná, že já taková vůbec nejsem, tak se mi Rachel líbí. Je jí asi tak jako Justinovi, možná trochu miň, ale dost na to, aby měla na všechno má názor, tak jak to Rachel umí.
Plus, já si tak ráda naběhávám na nemožné situace, abych pak nevěděla co s nimi:D §
Ale od čeho bych pak měla Briana! On to dá, nebojte!:D

Takže překvapivě tu je varování 15+





Justin
Nevím, co se stalo. Že by to bylo jen to, že Brian začal místo mého zadku sledovat i zájem našeho oddílu? Ha, nemůžu uvěřit, že by chtěl opravdu hrát stupidní hry, honit děcka do služby a vymýšlet strategii na výhru. Ale najednou z jeho samovolné přítomnosti, kdy kdyby tam nebyl, tak si toho všimnu já a samozřejmě Lucy, jinak nejspíš nikdo, protože jeho příspěvky obsahovaly maximálně kritiku všeho.

Teď ho také všude nebylo plno, to ne, ale převzal samozřejmě velení nad oddílem a s přirozenou autoritou si šel za svým cílem a tím byla výhra. Předtím jsme se plácali na chvostě a všem bylo jedno, jestli vyhrajeme nebo ne. Tedy mělo to tak vypadat. Malé děti by vyhrály moc rády, Rachel samozřejmě taky a i kluci by se k soutěživosti dali strhnout, jen když to nebude vypadat trapně. Což doteď samozřejmě dle Briana vypadalo.

Ranní náročná etapa, která byla zaměřená hlavně na vědomosti…
Holky mrskaly zdravovědu. Obvazovaly všechno, nač přišly a odpovídaly na otázky jako babky kořenářky. Kluci zase stopovali a určovali světové strany. Všichni se snažili.
Na chvilku jsem přeprogramoval mozek z levelu velícím mi myslet na své potěšení a to jak je Brian úchvatný a zapnul jsem opravdu šedou kůru mozkovou. Jednou za čas to nemůže škodit.
Výsledky se dostavily okamžitě. Suverénně jsme vyhráli.
Během odpoledne jsme si všichni sedli k výrobě barev. Tedy sedli. Ne tak docela. Bylo potřeba natrhat spoustu bylin a obstarat a uvařit odvary. Nadrtit spousty a spousty křídy. Hrajeme si totiž na pravěké umělce, kteří stvořili úžasné malby v jeskyni Altamira nebo v Lascaux.
Tomuhle jsem zase s uspokojením velel já. To bylo něco co mě bavilo, co jsem si vždy chtěl vyzkoušet, ale máminy hrnce na to prý nebyly vhodné.
Zítra budeme muset najít skálu, což díky mému malířskému oku není problém, už jsem měl dávno jednu moc šikovnou vybranou. A na ní zvěčníme bizona a nějaký lovecký výjev.
Tentokrát žádné vodovky, žádné barvy z potřeb pro malíře. Namíchám si je já sám. Potřeboval jsem na to kopřivový kořen na žlutou barvu, odvar z cibulových slupek na oranžovou nebo hnědou. Třezalku nebo červené zelí na červenou a špenát na zelenou. Malé holky jsem vyhnal na borůvky, aby byla fialová. A Tommyho jsem zase na misi pro popel z ohniště na šedou. Černá to je jasné, to jsou dřevěné uhlíky a bílá je křída.
Silný odvar z kávy se také bude hodit, ale na modrou asi rezignuji. Znamenalo by to jít sbírat olšové šištičky nebo kůru a na to jsou moji oddíloví spolubojovníci moc líni nebo moc olšoví. Místo ní si připravím odvar z červené řepy na růžovou. Co když budu potřebovat červánky?
Ostatní už dávno hráli před večeří softball na louce a já ještě pořád hlídal své barvy a těmi, které už byly použitelné, jsem opravoval tu naši mršinu. Tedy pardon. Naši slavnou oddílovou vlajku.
Byl jsem rád, když jsem se večer svalil do postele a vůbec mi nevadilo, že Chris začal chrápat, jelikož jsem v sekundě usnul.

Brian
Dnešek vypadal dobře. Žádné pitomé soutěže. Budu hezky ležet opřený o strom v trávě a nebudu dělat nic. Konečně to začíná vypadat jako dovolená. Na práci je tu dneska Justin. Já si budu vychutnávat pohled na jeho kulaťoučký zadek a budu doufat, že se mi podaří zdekovat se na jednu, dvě cigarety.

Vše šlo podle plánu. Odnesli jsme Justinovy barvy ke skále. Velcí kluci nadávali, proč je to tak daleko, ale Justin byl neoblomný. Jen na té správné skále vynikne jeho malba.
Remcalové si mysleli, že stejně namaluje něco jako Barta Simpsona, tak jaké pak štráchy, ale v rámci nového bojového ducha se neodvážili už víc hudrat.
Justin vybral příhodné místo, to jsem musel uznat. Od ostatních dostatečně daleko, k rybníku blízko, se starým ohništěm po skautském tábořišti. Vršek skály chránily stromy, které nahoře poklidně rostly a svah tak pokračoval dál a dál. Dole zase prostranství s dostatkem místa na lačné malíře.
Justin dovolil menším dětem kreslit trávu a stromy. Sám se pustil do bizona. Přistupoval k tomu pečlivě a opatrně, přidával vrstvičku za vrstvou. Bizon začínal vypadat jako živý…
Vyšší kluci mohli namalovat lovce, kteří se na bizony chystali. Měli u toho spoustu legrace, jelikož vymýšleli lovící taktiky. Tihle ňoumové by nechytili ani slepici, natož bizona. Docela jsem se bavil, aniž bych to dával znát.
Malí se popelili na kolenou, větší se vytahovali na špičky, aby třeba ještě domalovali kousek kopí. Mezi nimi Justin zcela soustředěný na práci, přesto vždy ochotný poradit a pomoc.
Vytratil jsem se na to tolik potřebné cigáro. Neměl jsem zapotřebí, aby na mě někdo bonzoval Tygrovi nebo naopak loudil svůj příděl nikotinu, zde tolik odpíraný.
Poodešel jsem a konečně si zapálil. Kradl jsem si na to vždycky nějaké chviličky. Jako nějaký zoufalec.
Zvrátil jsem hlavu dozadu a zíral na nebe. Dělali jsme to s Michaelem, když jsme byli malí. Vydrželi jsme hodiny pozorovat mraky a snít o době, až budeme velcí. Až se problémy a starosti rozplynou jako ty mraky.
On tátu neměl a já si to s ním z celého srdce toužil vyměnit. Ani jednomu z nás se to nepovedlo.
Michael…
Co by asi říkal na Justina?
Ušklíbl jsem se, představil jsem si, jak by prskal. Narušil bych mu jeho utkvělou představu, že jsem naprosto bez srdce, samolibej parchant, co kouká jen na to, aby měl každej den koho vojet.
Jojo, to jsem já! Ale…
Nějak se mi tady ta vize narušila. Justin, on…
Otočil jsem se, abych se podíval, jak jsou na tom s malováním a zastavilo se mi srdce. Ten kretén!
Vylezl na skálu, aby se mohl co nejvíce natáhnout ze shora a namalovat nad bizonem letící ptáky.
Nápad by to byl jistě hodně umělecky ceněný, zato já pro něj neměl pochopení. Doběhl jsem rychle zpátky.
"Justine!" zakřičel jsem a můj tón ho varoval, ať se ani nehne.
Zarazil se a počkal, až vyšplhám k němu nahoru.
"Ty pitomče, chceš si tu rozprsknout lebku na kaši pod mým dozorem a přede všema?" zařval jsem na něj a odtáhl ho dál od kraje skály. Ležel na zemi, tudíž nemohl být ze zdola vidět.
Rychlým výpadem si mě přitáhl k sobě a zacpal mi pusu polibkem. Potom mi zašeptal do ucha: "To je tak roztomilé, že se o mě bojíš." Mrkl na mě a do mě vjel nový vztek, i když to byl jen vtip. Nejraděj bych ho praštil, jelikož jsem měl vztek nejen na něj, ale i na sebe, že jsem se tak nechal vytočit.
Drsně jsem mu polibek vrátil. Znásilňovali jsme svá ústa, až jsme nemohli dech popadnout.
Zezdola se ozvalo halekání a ostatní chtěli vědět, co bude s tím ptákem.
Justin vykřikl: "Už jdu na to!" a jen pro mě dodal, že to je to, co by si teď fakt přál.
Raději jsem ho odstrčil, jelikož mi došlo, že jsem opět porušil pravidlo, které jsem si dal.
Justin mi autoritativním hlasem, který nesnesl odporu, řekl, ať mu držím nohy, že se tam potřebuje ještě jednou naklonit. Nejdřív jsem chtěl protestovat, ale tenhle malý panovačný zadek mě prostě bavil. Justin si lehl na zem a soukal se k okraji skály. Já jsem byl jeho jištění zezadu.
Neměl jsem vůbec špatný výhled. Přímo přede mnou se špulil jeho zadek. Svaly se napínaly, jak se Justin snažil namalovat tu něco vpravo tu se naklonil doleva. Kdybych nemusel mít ruce zaměstnané pevným svíráním Justinových kotníků, určitě by už moje ruka bloudila pod jeho krátkými kalhotami.
Mačkal a hnětl bych jeho polokoule a můj prst by si neodpustil hezky pomalu se spustit jeho rýžkou až tam k tomu horkému místu, kam je vstup zakázán. Ale zákazy jsou přece od toho, aby se porušovaly, ne? Vždyť je to jen v hlavě.
Moje myšlenky přetrhl Justin, který potřeboval pomoc dostat se nahoru. Když se na chvilku posadil vedle mě, usmál se.
"Jsi zadýchanější než já. Těžká práce?"
Nejspíš moc dobře věděl, kam jsem celou dobru zíral.
"Tak pojď! Jdeme se na to umělecké dílo podívat…"
S pochechtáváním se zvedl a začal si stahovat kalhoty a jemně se hladit po hýždích.
"Ou, to je omyl! Umění je na skále, ne na mém zadku! Musel ses splést. I když je pravda, že můj zadek je umělecké dílo!"
Snažil jsem se tvářit naprosto nevzrušeně a přitom si užít pohled na jeho laskání se.
"Chytráku!" zavrčel jsem, aby bylo jasno. Ale můj poškubávající se penis mi to nijak neulehčoval.
Pak už jsme raději opravdu lezli dolů k ostatním.

Justin
Byl jsem na sebe docela pyšný. Ten obraz byl opravdu jak od nějakého pravěkého lovce, který vyobrazil svůj úspěšný lov. Z dálky to vypadalo jako by to tu bylo už tisíce let a z blízka se barvy hezky vázaly, přesto byl vidět každý tah prstem, jelikož jsem vše kreslil rukama.
Bylo to krásné a já měl dost dobrý pocit.

Nemohl jsem se dál kochat svým dílem, bylo pozdě. Museli jsme se vrátit do tábora na večeři.
Po ní jsme se šli podívat na malby ostatních oddílů, která byly na druhé straně od tábora.
Musel jsem uznat, že… jsem zaručeně nejlepší, i když ani ty jejich nebyly zas tak zlé.
Měl jsem z celého dne takovou radost. Zasloužil jsem si nějakou odměnu.
Plán byl hotový v cuku letu, když jsem zaslechl, jak kuchař nabízí Brianovi, že se topí v butaru v konírně, jestli se nechce vykoupat. Brian souhlasil a já v duchu nabídku také přijal.
Jelikož jsem byl z toho malování značně špinavý, barvy jsem měl snad všude a to válení se po zemi mi také nepřidalo, bylo nutné se umýt. Já jsem si ale dnes nechtěl dopřát koupel v ledové vodě z umývárny. Doufal jsem, že… že se mi poštěstí a s tím mytím a hezky v teplé vodě by mi mohl někdo pomoct.

Brian
Tábor zalehl, kolektiv jsem odbyl v deseti minutách. Oni to zvládnou beze mě. Já se těšil na svoji koupel. Vzal jsem si potřebné věci a vyfasoval si jednu velkou svíci v salónu. To mi bude stačit.
Zanechal jsem je v družné debatě. Hotová idylka. Svit svící a kouřící čaje na stole, smějící se lidé…
Proč je pro lidi potřeba nějaké komunity tak silná? Já se klidně půjdu naložit do vany.
Vzdálil jsem se od světla a vyšel na zápraží hájenky. Večerní chlad byl příjemný. Obloha byla jasná a na protějším svahu se černal les. Pořád mi přišlo úplně neskutečný co tu dělám. Nechápal jsem, že jsem se nesbalil a neodjel v prvních pěti sekundách, co jsem to tu viděl.

Nechal jsem uvažování a zatočil do starých otřískaných dveří stlučených z tlustých dřevěných prken. Panty zavrzaly a já se ihned ocitl v černočerné tmě, kterou rozbíjela jen moje svíčka. Zavřel jsem za sebou na klacek vražený do petlice, tak jak tu bylo zvykem. Postavil jsem svíci na vanu a pomyslel jsem si, že bude dobře, když neuvidím bordel v rozích místnosti. Nahromaděné barely, na odnášení zbytků jídla, pár zbylých konstrukcí ke stanům a věci, které se nejspíš už léta nepoužívají. Světlo mi stačilo jen na starou hlubokou kovovou vanu, butar a kus kamenného žlabu nyní používaného k mytí. Představil jsem si, jak tu stojí koně. Zdálo se mi, že je tu pořád cítím. Ve starém kamenném stavení bylo o hodně chladněji, než venku. Tohle nebude úplně příjemná koupel, přesto jsem se těšil. Pustil jsem kohoutek s horkou vodou a začal se svlékat.
Náhle se za mnou ozvalo: "Nepotřebuješ s tím pomoct?"
Málem jsem dostal infarkt, přes zvuk vody dopadající na kov vany jsem nikoho neslyšel přijít. Ani nikdo přijít nemohl, zavřel jsem přece. Justin tam musel stát už hroznou dobu, na což také vypadal. Byl prokřehlý a pořád neskutečně špinavý.
Drze se usmíval a začal se také svlékat.
"Chtěl jsem tě rovnou obejmout, ale nechtěl jsem, abys z leknutí zemřel, starý muži."
Hajzlík. Dobíral si mě.
"Zdá se, že jediný, kdo opravdu potřebuje vydrbat rejžákem, jsi ty, dítě!"
"Hm, proč myslíš, že tu čekám? Toužím po horké koupeli a tvé péči."
Než jsem se vzpamatoval, vypnul vodu a vlezl si do ní. Nehledě na to, že mi zamořil mojí vodu svými barvami, obsadil mi místo, drze se sem vecpal… já měl jiné dilema. Když si s ním vlezu do vany, těžko zaručím, že se udržím. Zvažoval jsem to, ale on na mě už povykoval, ať si pospíším, že voda je skvělá. Tvářil jsem se sebejistě. Já to vydržím. Jsem přece Brian Kinney, vyhlášený svou kontrolou. Umyjeme se a půjdeme si po svých.
"Tady budu já!" řekl sem autoritativně.
"Proč?" zeptal se bezelstně.
Sladce jsem se na něj usmál a objasnil mu, že nebudu sedět na špuntu, ale on by v rámci "tréninku" mohl. Zasmál se a jen se posunul trochu dopředu, abych si mohl sednout za něj, potom se mi pohodlně uvelebil mezi nohama, opřen o moji hruď. Nabíral vodu a postupně si smýval prach a barvy z rukou. Fascinovalo mě pozorovat jeho bledou pokožku v měkkém světle, jak po ní stékají pramínky, jak je mokrá a hladká...
Otočil se a dal mi polibek. Tlačil se mi zadkem do rozkroku a já mohl cítit jeho brázdu mezi půlkami.
Požádal mě, zda bych mu neumyl záda. Předklonil se a odněkud vyčaroval žínku. Nemohl jsem odolat. Jenže když jsem mu vydrhnul záda, on se opět na mě přitiskl a poděkoval mi za mytí dalšími polibky. Moje ruce odmítly opustit Justinovo tělo. Sjely mi dopředu na jeho hrudník a začaly třít ploché bříško a už vystouplé bradavky. Justin mi sténal do úst a moje ruce byly čím dál odvážnější. Hranice byla překročena, tohle už nebyla únosná pomoc s mytím. Věděl jsem to, ale k čertu, nikdo tu přece není a on je tak dychtivý. Mlel se v mém klíně a účinky toho mohl cítit na svém zadku. Já jsem zase mohl kontrolovat čeřící se hladinu jeho vzpínajícím se stěžněm.
Prekérní situace, kdy nebude trvat dlouho a nasadím si ho na sebe, byla přerušena tichým zaklepáním. Oba jsme ztuhli. Ještěže jsme už nějakou dobu nemluvili a bylo slyšet jen šplouchání vody. Zvenku se ozvalo: "Briane, nepotřebuješ pomoc?"
Měli jsme co dělat, abychom oba nevyprskli.
Dal jsem na Justinova ústa svou dlaň, jelikož vypadal, že pukne smíchy a klidně odpověděl, že děkuji, ale ne.
"Vždyť víš… Neopakuji!"
Pak jsme slyšeli jen tiché kroky, které mířily pryč.
Pustil jsem Justinovu pusu a on na mě povytáhl obočí, jako to často dělám já.
"Takže kuchař?"
Pokrčil jsem rameny.
Víc jsme o tom nemluvili.



 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kroupenka | 26. září 2012 v 13:47 | Reagovat

Hygiena se nesmí zanedbávat v žádném případě:-D. Každopádně obdivu Brian že má takové sebeovládání :-P  8-)

2 Rowene | 26. září 2012 v 14:28 | Reagovat

Brian nemá sebeovládání, přišel kazišuk. Co se všechno ještě na tom táboře stane? Oni snad umřou touhou, to je horší než středověká mučírna.(I pro čtenáře!:-D) :-D  :-D  :-D

3 Domča | Web | 26. září 2012 v 16:29 | Reagovat

Ach bože, skvelá kapitola :D to spoločné kúpanie nemalo chybu :D

4 katka | 26. září 2012 v 18:50 | Reagovat

jú JUstin dovede krásně provokovat , už se těším na zbytek koupání :-D

5 Luczaida | E-mail | Web | 27. září 2012 v 22:25 | Reagovat

Já jsem ti to zapomněla okomentovat! A už si ani nepamatuju, co jsem ti chtěla říct :D No... snad to nevadí :D :D Slibuju, že příště se to už nestane :-D

6 Karin | 4. listopadu 2016 v 22:00 | Reagovat

Justine ty jsi ale kvítko. :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Layout by Luczaida.blog.cz | Nastaven 2. 2. 2015