Mimochodem, opravdu jsem se začala snažit a chtěla ti něco napsat, předtím než se na chvilku odsud /jako z internetových vod/ vytratíš. Ale dopadlo to prachbídně, tak jsem to raději stornovala. Úplně mi nejsou jasné mé motivy. Psát zrovna tobě PWP? To bych byla naprostý blázen. Naštěstí v nějakém pominutí rozumem a po konzultaci s Luc jsem to raději odložila. Jsi zachráněn!:D
Dík si samozřejmě zaslouží Luc, Rowene, Domča, znovu objevivší se marci a Kroupenka. I když tedy ty jsi obzvlášť sadista:DDD Vězení? To si asi raději nechám do jiné povídky. Asi nejsem tak drsná (zatím! co není může být) a z vězení bych si představila jen PWP (no jooo, stejně je mi jasné, že o to stojíte nejvíc:-P)


No to je neuvěřitelný! Ne, klid Rachel, musíš dýchat a rozmyslet si to!
Lucy za ty své ukvapené názory nejspíš nemůže, patrně se s homosexualitou setkala poprvé a hned takhle tvrdě narazila. Zkusím jí později zpracovat nějakou osvětou, ale teď by to nemělo cenu, stejně myslí jen tím rozbouřeným žaludkem a zbytkovým alkoholem.
Zato Brian!
Naštěstí se hrdličky k sobě netulili, to by byl konec.
Brian ležel v napůl rozepnutém spacáku, patrně mu bylo horko. Justin byl naopak zachumlaný do veliké koule celtoviny a vypadalo, že je mu tam dobře. Oba ještě spali. I když jsem měla potřebu přerušit Brianovi ten klidný spánek a začít na něj vřískat, ovládla jsem se a rozhodla se, že to nechám na pozdější dobu beze svědků.
Lucy vypadala, že docela funguje, jen tolik nemluvila, protože se nejspíš musela soustředit, aby jí nebylo zle.
Brian s Justinem se též chovali normálně a nijak jí nedráždili. Člověk by řekl pohodička, ale napětí bylo cítit ve vzduchu. Po snídani jsme si sbalili a vydali se husím pochodem zpět k táboru. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem něco takového přežila bez větší úhony. Zpěvačka přece musí mít z čeho čerpat…
Jdu se tomu postavit čelem. Vstal jsem a musel si dnes udělat kávu sám. Justin se zdržel flirtování a tak jsem zbytek kafe nabídl Lucy, ale ta vypadala, že vrhne a rychle odmítla. Ach jo, tyhle holky co neuměj pít…
Další kyselej obličej na mě házela Rachel, ale to bylo jen proto, že jsme jí tam nechali hlídat menší děti a z toho si fakt něco dělám…
Kdo chtěl tak se ještě vykoupal před cestou, takže jsme se potom nezdržovali a cesta nám ubíhala. Šlapali jsme směrem k táboru a mě napadla neuvěřitelně šokující myšlenka, že se docela těším na ten paskvil, kterému se říká postel v týpku, jelikož je to přece jen lepší pro moje záda, než tvrdá zem.
Dělali jsme jakýsi okruh, takže dnes nás čekala poslední etapa a máme puťák slavně za sebou.
Tedy slavně, to se teprve uvidí, co z toho bude…
Necítil jsem se kvůli tomu dobře, ale najevo jsem to samozřejmě nedával nikomu. Během cesty se mi zdálo, že mi Rachel něco chce, ale vždycky jako by si to rozmyslela. Vrhala na mě takové zkoumavé nasupené pohledy.
V táboře nás přivítal Tygr a teplá večeře, což bylo vcelku příjemné. Poté co jsme mu referovali zážitky z puťáku, samozřejmě jen některé, Tygr vyhlásil, že máme volno na odpočinek nebo přeprání špinavých věcí. To praní se mě rozhodně netýkalo.
Lucy měla zapsat puťák do kroniky a náš oddíl, měl využít své volno na to, aby vymyslel, co udělá s naší koženou "vlajkou". Holkami opracovaná kůže, bůh ví z jakého zvířete, a Justinem krásně pomalovaná, zůstala nedopatřením ležet venku na střeše, kde se měla sušit. Zůstala tam přes ten velký liják a pak jsme na ni už dočista zapomněli. Během času, kdy jsme byli na puťáku se do ní pustili červi. Tygr jí objevil dnes ráno…
Strhla se velká hádka a všichni dospěli k názoru, že jsem jí měl najít já, když jsem prozkoumával tábor před odchodem na bivak. Jelikož jsem nevyšší a na střechu bych viděl, kdybych vyskočil, a také jsem jí tam já dal sušit. Doprdele, copak se celej svět proti mně spikl? Pannenské blány a kožené vlajky mě absolutně nezajímaj! Proč to ty lidi nechápou? Hrdě jsem odkráčel středem, nenechám na sebe halekat bandou usmrkanců.
Vydal jsem se k týpku, ale cestou mě odchytila Rachel, která už se vyjádřila o mé inteligenci před chvilkou. Ale patrně měla ještě stále něco na srdci. Tak přece?
Bez dovolení si ze mě udělala své rámě a vlekla mě směrem k lesu. Na tváři ohromný falešný úsměv, který se k situaci naprosto nehodil.
Nedalo mi moc práce tu křehotinku zastavit. Podívala se na mě a pořád s tím strnule usmívajícím se obličejem mi sdělila, ať jdu s ní někam, kde budeme z doslechu. Připadá jí totiž, že naše debata by mohla být dost hlučná. Šel jsem, i když jsem neměl chuť se s Rachel dohadovat. Měla pravdu! Ona byla hlučná.
Zaútočila rychle, jen co jsme opravdu byli z doslechu tábora.
"Ty jeden sobeckej, egoistickej, narcistickej hajzle! Jak jsi mohl? Tohle to nám všem udělat!" křičela.
Postavil jsem se před ní s rukama založenýma na prsou a čekal, až se vyřve. Nemělo smysl jí krotit.
To jí opravdu dokázala vytočit ta blbá kožená blána? Tristní. Holky jsou nepochopitelný! Tvářil jsem se proto povýšeně a nevzrušeně.
Když se musela nadechnout, aby mi mohla dál nadávat, vskočil jsem jí do řeči.
"Rachel, ovládej se, je to jen kus starý hnusný smradlavý kůže, být v normální společnosti, tak bys na to nesáhla ani vidlemi, cha - špatně, ani čínskou hůlkou!"
Rachel na mě chvilku koukala, jako bych já spadl z Marsu, ale pak začala zase ječet.
"O tom přece vůbec nemluvím, ale když už, tak probereme tedy všechno.
Co si vůbec myslíš, já jsem Rachel Berry a já nechci být v týmu lůzrů, který jsou pořád poslední, když už jsem se dostala do tohohle pekla, tak z něj chci vyjít vítězně! Chci vyhrát, slyšíš! A ty mi to svým flegmaticky laxním přístupem moc neumožňuješ. Na všechno kašleš! Nesnáším, když se někdo nesnaží a když maří moji snahu! Proč jsi tady? Nechápu to! Ty se sem tak strašně nehodíš a nevypadáš, že by si sem musel jet ze zoufalství balit zajíčky. To by teprve bylo úchylný!
Nezajímá tě nic tady z toho, kromě Justinova zadku, ale to nejspíš nebyl plán, proč sem jet. Tak proč?" řekla hlasem potlačovaným vzrušení z předešlé hádky a náhle na mě upřela zlostně lesknoucí se oči. Pochopil jsem, že jí sice kazím táborovou hierarchii, ale to není to, co jí vadí nejvíc.
Co o tom ona ví? Nehodlám na sebe prásknout víc, než je nutný. A zrovna ne téhle holce.
Stál jsem tam proti ní a nehodlal nic říct. Rachel začala opět zuřit.
"Ty pitomče, opravdu chceš, aby tě zavřeli? Čím si prosím tě myslel? Né, neodpovídej, nechci to slyšet! Váženě sis myslel, že si můžeš někoho do postele najít na táboře? Ty? Já to fakt nechápu!
Justin je krásnej kluk, ale…
A to cos patrně předvedl Lucy, to muselo být! Máš vůbec rozum ve svém věku?" podívala se na mě naštvaně a káravě jako má matka.
"Vždyť ona je jen pitomá homofobní holka, možná, že ani to ne, jen se s tím ještě nesetkala a díky tobě bude mít špatnou vzpomínku celej život! To ses fakt předvedl!" opět zvyšovala neúměrně hlas.
Kurva, takže ví všechno a ještě ke všemu má docela pravdu, chovám se jako pitomec!
Rachel snížila hlas a mluvila celkem tiše, vzhledem k předchozímu.
"Briane, já nechci tvrdit, že o tom něco vím, ale jednou jsem nejspíš zaslechla táty, jak se o tobě baví, i když to nebylo určeno pro mé uši. Nebylo to moc lichotivé, ale já tu nejsem proto, abych soudila tvůj životní styl. Každý dělá to co umí, i když ty se tedy zřejmě hodně snažíš, aby sis to podělal."
"Táty?"
"Jo mám dva táty a nejlepšího gay přítele a i když jsem jen hloupá holka z Limy, tak v tomhle směru jsem asi nadstandardně napřed. Ale já prostě nechci, aby se z tohohle tábora, stal ten tábor, kde zatkli pedofilního zvrhlíka Briana Kinneyho! Chápeš to už?" opět na mě mluvila jak na pětiletého, vyslovovala jasně a zřetelně a snažila se, aby to do mého mozku doputovalo pokud možno v kompaktním celku. Patrně jsem si to zasloužil.
" Pokud jste sami, dělejte si, co chcete pokud je to, to co oba dva chcete. Ale ne tady! Ne před Lucy, ne pře nikým z nás. Ne proto, že by nám, no alespoň mně, vadilo, ale protože to ublíží vám oběma."
"Hmm," přikývl jsem. Měla naprostou pravdu. Ne, že bych jí nevěděl, jen bylo těžké se držet dál od Justinových… To je fuk! Jsem sice velký Briana Kinney a nenechám na sebe řvát puberťačkou, ale možná jsem potřeboval, slyšet pravdu.
"Tady v tom podivném vakuu tábora by člověk úplně zblbnul. Jak asi víš, já normálně nejsem s nikým déle, než… je nezbytně nutné. Zaskočil mě nejen Justinův věk, ale vůbec to, že…"
"by ti s někým mohlo být fajn, i bez… nezbytně nutných chvilek?"
Přisvědčil jsem očima, víc jsem k tomu říct nehodlal.
Rachel vytřeštila oči: "Tedy pokud jste už…?"
"Ne!" i když to samozřejmě nebyla tak úplně pravda, ale teď jsem si umanul, že budu své touhy a hlavně Justinovy touhy držet na uzdě. Nikdo nesmí nic poznat!
"Jo a ještě něco! Justin je moc hodnej kluk, a jestli to s ním skončíš nějak hnusně a on bude mít zlomený srdce, tak si tě najdu a…" nevěděla jak dál.
"… a budu ti zpívat sáhodlouhé árie!" dodala už se slabým úsměvem.
Opět jsem přikývl a opatrně jsem jí úsměv vrátil.
"Nech si to projít hlavou…" letmo se dotkla mé ruky a odešla s pohupováním spletených vlasů.
Dal jsem si jednu dlouhou cigaretu, abych uklidnil nervy a pak jsem se vydal směrem k jídelně, potřeboval jsem pít. Na trávě seděl Justin a pinzetou vybíral červy do skleničky. Vypadal u toho smutně.
Zastavil jsem se u něj a zeptal se co dělá…
"Proměnil jsem se z malíře na restaurátora," snažil se o vtip, ale jeho oči byly smutné.
Přisedl jsem k němu a zašeptal znovu, co se děje.
"Nic, nic."
Dotkl jsem se jeho kolena a znovu se zeptal očima.
"Jsem jen… unavený, rozčarovaný, naštvaný. Věci jsou tak těžký!"
"Věci?"
"Vztahy jsou těžký…"
Chtěl jsem protestovat, že my žádný vztah nemáme, ale on pokračoval.
"Když si tu Chris nabrnkne pět holek a všichni to budou vědět, tak z něj bude jen ten největší a nejúspěšnější kanec a ostatní mu budou leda závidět. Nikdo nic neudělá… Ale když se zamiluje kluk do kluka…" s červenáním se na mě podíval. Patrně viděl snahu o mazání zmatku z mé tváře.
"Pš, nečekám, že mi to vrátíš, jen že to tak je u mě."
"Já, vím," hlesl jsem.
Proč, to musím mít vždycky…"
Nesnáším fňukání a tak jsem mu to musel stopnout.
"A viděl jsi někdy toho nejspokojenějšího umělce, co žije ve zlatý klícce, něco pořádnýho namalovat? Musíš si projít svými běsy, nejspíš! Mile rád ti k nim dopomůžu, ale až po táboře ano?
Nedělám to ze strachu o sebe, no tak dobře taky, ale o tebe. Já už pověst zkaženou mám, ale ty bys mohl začít nějak líp. Vždyť na to… co chceme… také jednou dojde."
Podíval se na mě s nadějí.



Rachel se musím omluvit není husa zato kluku mi je líto a máme po ptákach teda hlavně oni dva a to už jim to tak hezky šlo