close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Nucené práce 8. díl

26. července 2012 v 19:59 | Justinka |  NUCENÉ PRÁCE
Ježkovy brejle, jak to může být opět bez varování? Nebote! Slibuju, že se k nějakému dostanu příště! To víte, nic se nesmí uspěchat, ale uznávám, že prázdniny nejsou nekonečné...:-)



Potom co jsme se zvedli z posezení s mravenci, jsme měli v podstatě dost uvolněný program, jelikož si všichni měli vyrobit osobní znamení a také oddílové. Tím jsme začali. Nebylo na tom nic těžkého, všichni se rychle shodli, že tam potřebujeme mít nějaké lovecké potřeby a tak Justin namaloval na kus režné látky oštěpy a pazourkové sekyry či co to bylo… Moc jsem se nestaral, jen jsem ležel ve stínu a sledoval to lidské hemžení.

Ovšem byl jsem brzy odhalen Lucy a donucen jít si také vyrobit osobní znamení. Děti měly samozřejmě použít přírodnin a vlastního umu, ale přece jen jim bylo poskytnuto něco do začátku. Trochu vybělených kostí nebo zvířecích zubů. Lucy významně zvedla veliký zub. Ten bych si prý měl vzít já, jelikož je to kančí zub. Mrkla na mě.
Holka kdybys ty věděla, já bych z nich potřeboval náhrdelník!
Raději jsem to nekomentoval a k Luciinu potěšení si zub ke kožené šňůrce přivázal. Nakonec proč ne? Bylo to hned a měl jsem splněno. Svou bílou barvou a hnědou kůží se mi to hodilo k mému náramku. Justin vyráběl nějaký velmi složitý znak. Patrně je to s ním složité…
Po večeři a nějakých míčových hrách všichni zapadli do spacáků celkem bez řečí nebo se to alespoň zdálo. Možná se chystají na mejdan v nějakém ze stanů, ale to mě netrápí. Po večerce, kterou děsivě odtroubil a odzpíval Martin, jeden z vedoucích, se konala tradiční porada vedoucích. Místo volné zábavy jsem se vyptal už přes den na tůň na potoku a teď se vyrazil vykoupat. Nechtělo se mi totiž topit si v bývalé konírně v butaru, abych se mohl vykoupat v teplé vodě. Potok vypadal čistě a byla teplá letní noc. Sešel jsem cestou a později i mokrou travou dolů a našel bývalý, dávno nepoužívaný brod. Tedy nepoužívaný pro auta, prý se sem chodí koupat a plavit koně. Baterkou jsem si zmapoval břeh a pak se svlékl donaha. Nechal jsem si boty do vody a opatrně sestupoval do černé vody, která byla hlubší a hlubší. Voda byla studenější, než jsem čekal, ale po horkém dni to bylo příjemné. Dokonce jsem mohl udělat pár temp, ale nakonec jsem se chytil jen jedné větve spadající až k hladině, aby mě nebral proud a klidně zíral do větví vrb a na letní hvězdnou oblohu.
Ne! Žádná romantika, jen jsem byl rád, že jsem po tom celodenním cvrkotu sám a mohu se oddat svým myšlenkám. Což se projevilo záhy. I když byla voda studená, začaly se mi v tříslech rozkřesávat jiskřičky. Právě, když jsem přemýšlel, jak to tady v té pustině využiju, zaslechl jsem šramot. Svatý Honibrku, proč?
No, nemusel jsem ani hádat třikrát, kdo by to mohl být.
Jak jinak! Má celodenní pronásledovatelka! Lucy!
Prý o mě měla strach a tak se jde podívat, jestli jsem se neutopil. Culila se jako pitomá, lezla mi na nervy čím dál víc. Ve svém světě bych jí odpálkoval na jediný úder, ale tady? Tady je to už tak peklo, ještě by mě dali do klatby nebo něco takového. Sakra nejsou oni vlastně nějací zakuklení skauti? Ti jsou proti homosexualitě jako psi. Ne, to není možné. Skauti, vědí co je dobré a na tábory si prý žádné holky neberou! Chytrý kluci! Vím to, jednoho skauta jsem vojel na White party v devadesátým devátým. Tak ale co s tou Lucy? Ježiš, ona se svlíká? Tak na to holka zapomeň!
"Počkej!" Zavolal jsem na ni.
Vynořil jsem se z vody a nahý vylezl na břeh. Lucy na mě zkoprněle koukala, ani se neobtěžovala to nějak zastírat. Řekl jsem jí, že voda je příjemná, ale byl jsem tam asi příliš dlouho a tak je mi teď docela zima.
"Už jdu, poskytnu ti soukromí. Užij si koupel!" usmál jsem se na Lucy, která div neměla pusu otevřenou, omotal si osušku kolem boků a popřál jí dobrou noc.
Ona se zjevně se mnou koupat chtěla, ale čest jí nedovolila přiznat, že po soukromí netouží.
Byl jsem spokojený, příjemně unavený a dneska jsem se do toho spacáku docela těšil.
Tam snad bylo bezpečné místo pro odpuštění mého přetlaku v dolních partiích.

Jak byl včerejšek vcelku pohodový, jestli se to o pekle dá říct, tak dnes jsme za to byli potrestáni měrou vrchovatou. Byl den služby našeho oddílu! Lucy tomu velela pevnou rukou, ale stejně to bylo odsouzeno k záhubě. Vstali jsme dříve, než ostatní a holky šly nakrmit koně a my (používám my, jako kluci, ale já se účastnit nehodlal) šli roztopit v butaru, aby byl horký čaj k snídani. Chlapce, ale tolik zaujala hra se sirkami a zapalování, že pominuli dát dovnitř na ten čaj vodu. A tak, když už v butaru vesele praskal oheň a oni topili jak pekelníci, butar rozpálený do žhava… konečně se dostavil kuchař a napadlo ho poptat se, jak nám to jde, a sdělit nám, že na čaj je potřeba voda a tak se honem začal natáčet veliký hrnec. Když si holky dost užily koníky a přišly, Lucy klukům a mě pěkně vynadala, ale pak se začala chechtat. Nechápu, proč mě do toho zahrnuje, nejsem kuchtík. Pak už holky šly mazat chleby a ostatní se vydali probudit vedoucí, pomáhat kuchařovi s vařením. Docela jsem nevěděl co dělat a tak jsem jen čekal na namazané tácy a postupně je odnášel do jídelny. Mezitím jsem sledoval zručné kuchařovy pohyby a říkal si, že tady je ta prdelka, která by mě mohla zajímat.
Po snídani jsme se vydali jako všichni na plnění svých soutěží, ale přitom jsme museli stihnout oškrábat brambory k obědu, i dělání zásob dřeva, k tomu jsem se rád přidal, jelikož to bylo něco místo návštěvy posilovny, odvážení zbytků z kuchyně do velmi dalekého statku, to si vzal dobrovolně na starost Chris, podezřívám ho, že cestou bude kouřit, ale pokud to tu nepodpálí, tak ať si to užije…

Pro přijetí do skupiny lovců bylo potřeba splnit tyto úkoly:
Stopování - 1km terénem, orientace podle indiánských značek
"Brtní" zkouška - rozběhnout se, skočit na strom a udržet se co nejdéle
Síla - hod polenem
Lov - vrh sekeromlatem (pokud netrefíš, nemáš ani bod)
Postřeh - vrh oštěpem na pohyblivý terč

Zcela zištně jsem odbíhal podívat se na práce v kuchyni. Ne, nezbláznil jsem se, ale po celém táboře panoval přísný zákaz "normální" řeči a jediný hlavní vedoucí a kuchař mohli mluvit. Ostatní vydávali hrůzostrašné skřeky. A tak když jsem si splnil s klukama lov i postřeh, šel jsem na dřevo, ale předtím jsem se zastavil v kuchyni, abych se napil a taky normálně promluvil s Jonasem.
Nevím ani jak, tedy vím, ale čekal jsem větší práci a já jsem šukal kuchaře v jeho malém studeném skládku na potraviny, zatím co malé holky před kuchyní škrábaly mrkev.
Kuchařovi bylo zjevně líto, že je ze skřekové hry vyloučen a tak si při vyvrcholení také pěkně zavil.
Hned mi bylo líp!
Motorovkou jsem se oháněl jako v hororu, nadělal dřevo a pak se ještě vrhl na zkoušku v házení polenem, visení na stromě a na závěr jsem si dal stopování.
Břídilové! Já v posilce makám daleko víc, takže mě zkoušky nemohly zaskočit. Tedy až na tu brtní. Opravdu nepotřebuju být odřený od stromu. Ale nakonec to nebylo tak špatné. Vydržel jsem dlouho a obdivné pohledy Justina za to stály. A nejen jeho.


Justin:
Ráno začalo šíleným trapasem, když jsme málem propálili jediný butar na vodu a bylo nám jasné, že se pověsti idiotů jen tak nezbavíme. Myslel jsem si, že to bude hroznej vopruz mít službu, ale i přesto to nakonec to nebylo tak zlé. Vstali jsme do klidně pochrupujícího tábora a měli konírnu jen pro sebe, takže jsem si pěkně dlouze vyčistil zuby a dokonce se mi povedl i přijatelný účes. Zrcadlo tam samozřejmě nebylo, ale zahlídl jsem se v okně vedoucím do kuchyně. Doma mám vždycky snídani přichystanou na stole od mámy, ale tady jsme byly maminky my a museli vše přichystat, a i když se toho mazání a nalévání ujaly holky, tak jsem si připadal na chvilinku jako jedna velká rodina. Můj pěkný pocit, ale rázem zmizel, jen co jsem zaregistroval Brianovy pohledy směrem ke kuchařovi. Měl na hlavě srandovní kuchařskou čepici, kolem krku zástěru, která pěkně obepínala štíhlé boky a vzadu, kde se rozevírala, z ní vykukoval pěkně kulatý zadek. Měl jsem hned o trochu horší náladu, když jsem si uvědomil, že kuchař bude zcela jistě dospělý a já…
Ale, vždyť já zatím nemám stejně žádnou šanci, tak co se s tím trápím. Ani pořádně nevím, jestli je Brian vůbec na kluky. Přestávám to řešit a jdu se nasnídat.
Dneska to nebude asi moc příjemný den, jelikož nesnáším, když mě někdo přezkušuje z něčeho, v čem mám pramalou šanci. Copak si vážně někdo myslí, že proti těmto hráčům amerického fotbalu mám šanci? Vždyť jsou proti mně dvakrát takoví. Jsem soutěživý, ale vím, kdy to za to stojí a já si nehodlal sedřít ruce o stromovou kůru, jelikož by se mi potom špatně kreslilo. Když jsem viděl, jak tvrdě byly nastaveny podmínky, aby se lovcem stali opravdu ti nejlepší, byl jsem smířený s tím, že já budu třeba jen pomocník lovců. Doufal jsem, že ale nebudu tak špatný, že budu pomocník žen. To už by bylo na mě moc. Aby mě komandovala Rachel nebo dokonce má sestra.
Holky měly samozřejmě své úkoly, mezi něž nepatřilo žádné házení polenem, ale naopak pletení košů nebo rohoží, keramika, vydělávání kůží. I jejich systém hodnocení je přísný, jelikož se z časových a materiálních důvodů nedá opakovat. Proto ten kdo nebyl tak zručný nebo jeho dílo dopadlo podivně skončil jako pomocník žen. Rachel to samozřejmě brala velmi vážně a tak se snažila o sto péro.
Nakonec se mé obavy potvrdily. Že mi uniklo být lovcem, jsem moc neřešil. Přesto mě sem tam potěšily Brianovy blýskající se oči, když se mi třeba vyhrnulo náhodně tričko nebo jsem si do něj zcela záměrně utřel zpocený obličej po stopovacím běhu.
Ale k všeobecnému překvapení lovec unikl i Chrisovi. Dělal blbosti, říkal, že tyhle stupidní hry nehraje. Nesnažil se, kazil to sobě i ostatním, hrál si na gorilu a řval a řval, a když nakonec skončil jako pomocník, stejně jako já, najednou si uvědomil, že si podělal pozici, ve které stráví celý tábor a to ho konečně přivedlo k rozumu, jenže bylo najednou pozdě. A to ho dorazilo. Vždyť se vlastně nebude moci vytahovat na holky, bude jen nějaký pomocný votroubek. Fakt netuším, jak se mu to povedlo, ale body mluvily jasně.

Během dne nám Tygr řekl, že musíme dávat velký pozor na hromy a blesky, protože jak každý ví, s nimi se může v přírodě objevit oheň a po něm my právě prahneme. Tedy pokud si ten kus kýty, který je dnes k večeři nechceme dát syrový.
To jsme samozřejmě nechtěli a tak obzvlášť, "ženy a děti" byly na pozoru, aby neprošvihli večeři.
Když kolem páté hromově "zahřmělo" patrně na nějaký kus plechu, jelikož obloha byla bez mráčku, chtěla Rachel vyrazit jako střela na průzkum, ale naštvaný Chris jí zpražil, že k tomu se ženské nepouštěly. Jenže to si docela naběhl, jelikož Rachel mu jedovatost vrátila, že ani pomocníci, nejsou v pozici, aby do něčeho mohli mluvit. Pro oheň byl tedy vyslán Finn, což se ukázalo jako katastrofální volba. Oheň si sice ze zapáleného ohně, v podobě uhlíků vzal, ale do tábora ho nedonesl. Trapně upadl a všechny žhavé uhlíky mu zapadaly do vysoké trávy, kterou se přibližoval k nám. Než jich pár nahrabal zpět na veliký kus stromové kůry, ve které je původně nesl, byly téměř pohaslé…
Doběhl poslední s pohledem umírajícího štěněte, věděl, že mu to masa chtivý soutěžící jen tak neodpustí. Co se strhlo pak, by se dalo přirovnat k hádce lidoopů. Měl štěstí, že na něj někdo nevystrčil rudý zadek, jako to dělají opice. Místo bezcílného řvaní, jelikož se takhle fakt nedomluvíme, jsem zaběhl s Lucy do kuchyně, kde bylo výsostné území řeči. Zeptal jsem se, jestli je hodně nefér, ukrást oheň jiné tlupě, jako se to jistě i v dobách minulých mohlo přihodit. Lucy se raději poradila s ostatními a bylo mi sděleno, že protentokrát je nám to dovoleno. Zde šlo o to získat oheň z přírody stůj co stůj a pokud si ho ukradneme nebo vyžebráme, je to jen na nás. To bylo sice báječný, ala jak to proboha mám sdělit svým soukmenovcům?
Když jsem se vrátil, ještě pořád na sebe štěkali a házely uražené pohledy. Nelenil jsem, zkontroloval jsem ohniště nachystané na oheň a s jedním, podle mě docela pěkně hořlavým klackem jsem se vydal obhlídnout ostatní. Choval jsem se jako vlezlý pitomeček, ale nevadí…
Přisedl jsem na bobek k jejich ohni a poplácával jsem je v uznalém gestu oddanosti a obdivu. Přitom jsem nenápadně nasunul můj klacek do ohně a konverzoval dál. Nevěřili byste, jak je to hejkání bavilo. Fakt jsme si docela pokecali. Můj konec klacku už nějakou chvíli hořel a tak jsem to trdlování ukončil. Rozloučil se nebo alespoň chtěl a popadl ten poklad. Dál jsem před něj ruku, div mi neshořela, aby mi při běhu nezhasl a tryskem vyrazil k našemu ohništi. Než si ty ňoumové uvědomili, co se stalo, už jsem přikládal svůj plamínek pod nachystanou hromádku roštíčka. Vzplála celkem snadno za mého vydatného foukání a motliteb. I když na nás kmen, kterému byl oheň uloupen, řval tak jako by nás tím řevem chtěli zabít, přesto se nikdo neodvážil náš plamen udusat. A tak jsme získali oheň. Tygr potom sice řešil protesty, ale vysvětlil, že i tohle byl boj o přežití. Boj o teplo, světlo, tepelně opracované jídlo, a že nám to bylo schváleno předem. Ostatní byli sice naštvaní, ale přijali to.
Byla to výhra, která ale získala podobu naprosto nechutnou. Jelikož nikdo moc neměl zkušenosti s opékáním masa, povedlo se nám ho z vrchu opálit a uvnitř bylo syrové. Bylo to hnusné a nikomu se do toho nechtělo. Přesto přišla záchrana v podobě kuchaře, který nám poradil, jak oheň zmírníme a pomalu maso propečeme. Pozdě večer bylo už docela dobré. Tedy když jsme si vyžebrali bílý kámen alias sůl.
Mezitím služba nečekala, a i když jsme neměli práci s večeří v kuchyni, muselo se mýt nádobí po obědě, uklízet kuchyně a také vyčistit ustájení pro koníky. Holky si vzaly kuchyň, protože hnůj jim nevoněl, ale později zatraceně litovaly, jelikož k čištění přibylo i plavení koní. Když jsme měli po práci, Tygr rozhodl, že s ním můžeme na projížďku. Holky chtěly samozřejmě také, ale tolik koňů nebylo a my jsme si to odpracovali. Tygr je sjel pohledem a jelo se.
Raději jsme si nechali kraťasy, abychom si neodřeli nohy a kluci to fofrem doplnili půjčenými sombrery ze saloonu. Přece nepojedou v kšiltovce, ne?
Ostatní už na sobě nic neměli, já si tradičně nechal triko. Spálit se nehodlám.
Jelikož jsme se chystali k na potok k brodu, nekonalo se žádné sedlání. Tygr nám pomohl vyhoupnout se nahoru a udělal nám přednášku, že ty koně jsou dvakrát chytřejší jak my, tak ať neblbneme, jedeme jen kousek po louce k potoku a to zvládne každý. Ale povídejte něco kovbojům!
Vyjeli jsme pomalým tempem přes louku, můj koník chtěl rychleji a rychleji. Zřejmě se už těšil na chladnou tůň. Brzdil jsem ho koleny a zároveň se držel. Finn s Chrisem se o nic takového ani nepokoušeli a ještě své oře pobízeli. Však také oba několikrát málem slítli. Tygr je napomenul, ale bylo vidět, že se nezlobí.
Zastavili jsme před brodem a Tygr nám názorně předvedl, jak to uděláme. Jak do tůňky najedeme, necháme koně napít, uděláme čestné kolečko a vybrodíme se ven. Plán to byl dobrý a první se ho chystal realizovat Chris. Zíral jsem na jeho sportem vypracovanou hruď a bylo mi až úzko. Tohle byl obrázek, který bych toužil namalovat, i když by to pak byl až skoro kýč. Slunko nízko, lesknoucí se mokrá plec koně, pohledný polonahý jezdec, romantická tůň…
Chris zajel až moc daleko a voda se dostala až na koňský hřbet, a tím pádem i na jeho džínové kraťasy. Zaklel, ale vzápětí objal koňskou šíji a koníka spokojeně popleskal po krku. Bylo to tak hezké, něžné. Po tom dnešku, jsem si myslel, že je to docela pitomec, ale tohle… bylo fajn.
Cítil jsem pocukávání v mých kraťasech, jelikož takovéto smyslné výrazy, byly víc, než jsem mohl vydržet. Byl jsem rád, že se na mě konečně dostalo a mohl jsem sebe i koně zchladit studenou vodou. Nezapomenutelný zážitek.
Cestou zpět, jsme nechali koníky zase trochu proběhnout. Jel jsem první a cítil se jako král. Měl jsem ten den opět dost rozporuplných pocitů. Byl jsem ze sebe trochu otrávený, že jsem na toho lovce přece jen nedosáhl, ale nadrbou stranu jsem cítil, že mi to ani zas tak nevadí. Tedy pokud se mnou nebude někdo zacházet jako s méněcenným. Pokud jsme partneři a on uzná, že já zase mohu být dobrý v něčem jiném. Například při malování oddílových znaků jsem byl jediný, kdo se do toho chtěl pustit a namaloval jsem to fakt pěkně. To všichni uznali.
A teď při téhle večerní projížďce jsem se taky cítil dobře. Šlo mi to, byl jsem jak teplej kovboj ze Zkrocené hory. A to doslova.
Chvíli jsem cválal vpředu a zdálo se mi, že jsem volný, dokonale svobodný.
Pak mě ale začalo zajímat, jak si vedou ostatní a tak jsem je pustil před sebe, aby si i oni užili svobodného pocitu. A já? Zcela nepokrytě jsem zíral na ty mokré nadzvedávající se zadky. A nebyly to ty koňské…
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Luczaida | Web | 26. července 2012 v 20:43 | Reagovat

Svatej Honibrk mě dostal :-D :-D :-D Jinak ty tvoje nástroje a další věci jsou pro mě jak z jinýho jazyka , tak to máš smůlu no :-D Ale bylo to fajn, jsem zvědavá na tu další kapitolu :-P

2 Domča | Web | 26. července 2012 v 21:50 | Reagovat

Skvelá kapitola :-D teším sa na ďalšiu

3 evannabarca | 26. července 2012 v 22:17 | Reagovat

Jsem ráda, že se to nesnažíš uspěchat. Doufám, že se ještě chystáš na víc kapitol. Nemůžu se dočkat další :-)

4 Rowene | 26. července 2012 v 23:09 | Reagovat

Tak tahle kapča byla o něco zajímavější než ta minulá. Líbilo se mi: Justin vyráběl nějaký složitý znak, asi je to s ním složité. :-D

5 Saskya | 26. července 2012 v 23:14 | Reagovat

pekné :) teším sa na ďalšie

6 katka | 27. července 2012 v 12:21 | Reagovat

tohle miluji opravdu nás napinaš už se těším jak si povedou dál :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Layout by Luczaida.blog.cz | Nastaven 2. 2. 2015