Nucené práce 7.díl

19. července 2012 v 12:04 | Justinka |  NUCENÉ PRÁCE






Brian

I když jsem vždycky chtěl být jednička, dnes jsem děkoval bohu nebo komukoliv jinému, že nejsme první na řadě se službou. I tak bylo naprosto nechutné, když skřehotavé zvuky táborové trubky začaly vyřvávat už v půl osmé. Nemělo by tohle být něco jako dovolená? No zřejmě ne! Ukázalo se, že vedoucí mají stávat ještě dříve, ale bylo na mě zapomenuto, díky odtržení od ostatních a spaní v týpku. Udělal bych z toho pravidlo.

Ale teď mým úkolem bylo se bleskurychle - aha, v tom bude ten problém, sakra bez kafe nefunguju - takže spíš jako mátoha, se obléci a dohlídnout na to, aby vstali i moji svěřenci. Proč mám sakra to triko co mi ladí s kraťasy až na dně batohu?
A co víc!
Musím po nich požadovat rozcvičku! Kurnik, proč bych to asi dělal? Možná z nějakých zvrácených sadisticko - masochistických choutek?
Sám bych se rád usadil do jídelny a dostal svůj kouřící hrneček povzbuzení a pak bych se teprve zamyslel, jestli to tady je jen trošičku přijatelné… No to byla vlastně otázka, kterou řešit nemusím. Jsem už asi úplně zpitomělý z toho tady…
Ale ne! Já musím lákat dětičky ze spacáku, tedy spíš bude nutné používat násilí než lákání, třeba na Chrise a spol., a pak je hnát na nedaleký, leč prudký svah. Snažil jsem se přemluvit Lucy, že to zvládne sama, ale prý je to nevýchovné a musím jít příkladem. Hoši prý budou chtít být tak dokonalí jako já a dívky se budou víc snažit. Nasrat!
Bože, ona si doopravdy myslí, že mám tuhle postavu díky ranním rozcvičkám? Svatá prostoto! Ale trošku mi to polichotilo, to ano…
"A taky to bude jistě nezapomenutelný pohled," mrkla na mě Lucy a div jí netekly sliny. Patrně se na mě u toho rybníka soustředila víc, než jsem si myslel. Kurva, jsem snad nějaká cvičená opice?
Lucy se už nějakou dobu snažila vyhnat ospalce z pelechů, ale moc úspěchu neměla.
Neochotně jsem si natáhl nátělník a kraťasy a vyrazil. Brr. K mému překvapení jsem měl rázem mokré nohy, tedy boty a nohy. Rosa. Tohle neznám. Na pittsburských ulicích se něco takového nevyskytuje. Maximálně když umyjí ulice. Tak dobře, když vojna tak vojna! Máte mít, co jste chtěli. Když musím já, musíte taky! V takové náladě jsem vylezl před stany našeho oddílu a zařval, že kdo nebude před stanem, než napočítám dvacet, dělá dvacet kliků. Malé slečny poděšeně vypískly, kluci něco zakleli a ve stanech se povážlivě začalo přehrabovat tam a zpět.
Nejmenší patřili mezi první. Pak se vykolíbal Finn, který se neobtěžoval s oblíkáním a vzal si jen kraťasy. No možná to bylo to, v čem spal. Nehodlal jsem to zjišťovat, nebylo to něco pro co bych se trápil. Rachel se opět tvářila jako bůh pomsty a na hlavě měla úžasné vrabčí hnízdo.
V stále stejném rytmu jsem počítal a škodolibě jsem si umínil, že si nějaké ráno zkusím rychlejší tempo. Jsem sice kruťas, ale už rozcvička o prázdninách mi přišla dostatečně děsná.
Při mém vyslovení slova dvacet, ze stanu skoro vypadl Justin, ještě jsem stačil zahlédnou jeho naprosto dokonalé břicho, které právě pokrýval trikem.
Takže to by nám chyběl akorát Chris. Na mojí urgenci se mi dostalo několik nevybíravých výrazů, které by malé slečny - spoluoddíloví pachatelé, neměly slyšet.
Neměl jsem náladu na žerty, když já taky nemohu spát, tak on taky ne! Chytil jsem jeho spacák a v podstatě ho z něj vysypal. S nadávkami se zvedl. Cha, spal v trenýrkách a tričku…
"Nazuj si boty a předveď nám ty kliky!" Otevřel pusu a přidal neopakovatelné nadávky.
"Takže ne dvacet, ale třicet! Chtěl jsi ještě něco?"
A hodlal se převlékat.
"Ne, čekali jsme na tebe už dost dlouho, pojď hned!"
Znovu chtěl protestovat, ale čtyřicet kliků se mu zřejmě dělat nechtělo. Padnul před stan na zem do té mokré travičky a svůj trest si odpykal přímo tam. Nebyl to vůbec špatný pohled na jeho zabírající svaly. Všiml jsem si, že i Justin si všiml.
Pak jsme konečně mohli vyrazit poklusem na ten slibovaný kopec, kde jsme si podle Lucy střihli protahovací rozcvičku. Vlastně to nebylo tak špatné. Moje záda se potřebovala rozhýbat z nezvyklého lůžka a navíc pohled na kmitající paže hochů mi nebyl úplně nepříjemný.
Seběhli jsme zpátky do tábora a vrhli se na pravidelné ranní úkony, návštěvu kadibudky, vám fakt popisovat nehodlám. Potom jsme se sešli všichni u snídaně. Vraždil bych za silnou černou kávu, ale v nabídce bylo jen nechutně sladké kakao.
Tygr zahlédl můj znechucený obličej a vydal se zjistit, co se děje.
"Bez kafe nefunguju!" svěřil jsem se mu. Zasmál se a nabídl mi používání vlastního, prý až půjdeme do města koupím ho zase já.
Jak ubohé! Copak může jedna věta vlít tolik optimismu do žil? Začal jsem si dělat mentální poznámky, co všechno potřebuji. Byla toho spousta. Zeleninu, kávu, alkohol, cigarety, časopisy, zavolat Michaelovi, kam jsem zmizel…
Dneska byla na řadě hned ráno nějaká stupidní hra. Jediné co jsem si z rozkazů zapamatoval bylo, že se oddíly mezi sebou nesmějí domlouvat. Že já musím běžet s mým oddílem, doufat, že si vyberou správnou odpověď hned napoprvé, aby nemuseli absolvovat delší trasu s nápomocnými otázkami, které je mají zavést na správnou cestu a že na konci se musí celý oddíl vykoupat opět v rybníku v honbě za co největším počtem trilobitů, za které jsou body. Myslel jsem, že to je až přespříliš informací… Víc jsem se tím nehodlal zabývat. Jenže se ukázalo, že se tím nehodlá zabývat ani můj oddíl. Na otázky došlo dokonce dvakrát a při běhu i plavbě se snad skoro všichni inspirovali stylem Rachel, která předvedla dokonalou paní radovou při nedělním pokoupáníčku. Nejvíc to bylo vidět na Chrisovi, který to odůvodnil, že se už vyčerpal rozcvičkou. Zmetek! Ale co, mě je to fuk!
Byl jsem opravdu rád, když jsme se doplácali zpět do tábora a usedli k obědu. Dnes to vypadalo celkem stravitelně. Maso a brambory. Měl jsem už docela hlad a tak jsem to nehodlal zkoumat. Potom co jsme se najedli, byl polední klid. Tedy dnes se povinně (jako v pravěku) psalo domů, hezky na dopisní papír a tužkou. Lucy pomáhala smolit dopisy mladším a já měl klid. Tedy měl bych klid, kdyby nervy nepracovaly na plné obrátky. Chtěly kouřit, kouřit, kouřit. Řekl jsem Lucy, že to tu jdu obhlídnout. Jako by bylo co, když kolem je les a les. Chtěla mě provést, ale já ji odbyl, že to zvládnu a rychlými kroky zamířil pryč. Na nedaleké malé pasece jsem si lehl do vyhřáté trávy a konečně si zapálil. Podobalo se to ráji. Doma si ani neuvědomuju, že a kdy kouřím. Rychlý cígo v kanceláři, cestou do Babylonu, doma u okna… Pracuji, řídím, přemýšlím. Teď jsem se však jen plně soustředil na tu vzácnou ukradenou cigaretu a říkal si, jak to tu vydržím.

Bylo děsivé vedro. A jelikož se děti koupaly dopoledne při soutěži v rybníku, teď jsme raději zvolili posezení ve stínu lesa. Bylo zapotřebí vyslechnout další historii Země, aby ti nevzdělanci alespoň tušili, na co si to tu hrají.
Tygr se usadil uprostřed v džínových kraťasech, košili bez rukávů a šátkem kolem hlavy. Nebyl to špatný pohled. Jeho opálené svalnaté nohy v tureckém sedu skýtaly značné možnosti pro moji fantazii. Stejně tak osvalené paže a hluboce rozevřená košile na hrudi. Tím jeho šátkem bych ho svázal ke stromu a pak bych si s ním pohrál…

" … bylo však zapotřebí dalších 200 milionů let, aby v dlouhé řadě od prvních savců vtrhli do dějin života tvorové, kterým dnes říkáme hominidi."
Uvažoval jsem, jestli jim to fakt k něčemu je. Malí kluci se pošťuchovali a nejspíš si sedli do mraveniště, podle toho jak sebou šili. Malé holky si pletly copánky.
A ti větší? Ti koukali dost nepřítomně…

" A další miliony let, aby se z této řady oddělila větev našich přímých předků - Proconsulové, Australopithekové (ti už se pohybovali ve vzpřímené poloze a vyráběli nářadí),Hommo habilis (ti si stavěli první přístřeší), Hommo erectus (byl první kdo užíval oheň), Hommo sapiens neanderthalis (vyrábí zbraně, loví v tlupách, tvoří, pohřbívá mrtvé)."

Historie a oheň mě zajímal pramálo, zato moje vzpřímení se začalo projevovat. Sakra, copak se tady neklade důraz na lidské potřeby? Moje potřeba je vlastně pořád stejná jako tehdy. Lovit!
Každý den zajdu do Babylonu nebo do Woody´s, co mám asi dělat tady? Poposedl jsem a raději přestal zírat Tygrovi mezi nohy. No né, koukám, že nejsem jediný. Zachytil jsem Justinův zkoumavý pohled zase mým směrem, a když jsem ho přistihl, začervenal se jako by dělal něco špatného. Roztomilé. Vždyť mě tady skoro přede všemi stojí a on se červená. Panic. Tyhle malé holčičky jsou…pche.
Z mých myšlenek mě vytrhli právě ti všudy přítomní mravenci. Fuj!
Bože můj, za co? Nejen, že si člověk musí hlídat a odmetat latrínu, nejen, že má v týpku, nepochybuju, že ve stanech jsou na tom lépe, kdejakou havěť, ještě musí sedět na zemi a nechat se okusovat komáry a oblejzat mravenci! Jestli se do mě něco zakousne na obličeji, přísahám, že jedu domů. Znechuceně jsem mravence odmrštil z mého kolena, kde mě šimral v chloupkách a on moc pěkným flopem dolétl přímo na nedaleko sedící Rachel. Ta se lekla, vypískla a vyskočila… Ometla si všechny části svého těla a odmítla se znovu posadit. S neustálým ošíváním se doposlouchala Tygrovu řeč.
Ten se zase tvářil, že tento rok... to je tedy materiál…
Přesto nás neušetřil podrobností o věcech následujících.

První etapa byla jen taková rozjezdová, ale teď, teď nastane ten pravý pravěký život!
Toho jsem se bál a ukázalo se, že jsem měl proč.
Dneska to jen tak došolícháme s vybíráním a vyráběním oddílových znaků a osobních znamení… že bych si vyrobil nějakýho obr ptáka? Ovšem zítra začne legrace.
V právěku se přece smysluplně nekomunikuje, no nevím, kde to Tygr viděl, tady nic podobného zahlédnout nemohl, a tak se musíme domluvit jen podle skřeků, zvuků a posuňků. Ze mě bude věřící, opět se mi chtělo zavýt Bože za co? Tohle má v těch dětech probudit člověka?
Navíc na sebe nebudeme jen tak hýkat jako idioti , ale plnit zkoušky, které znamenají přijmutí do družiny lovců. Kdo je nesplní, zůstává dítětem. Nebo má málo bodů a je jen pomocník. Vedoucích se to samozřejmě týká taky, jdou příkladem. Aha, tak už vím, od koho to ta Lucy má…
Kluci mají svoje úkoly a holky své. No, že bych se na chvíli zbavil Lucy? Uvidíme. Zkoušek jsem se bát nemusel. Bylo mi to volný…
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Luczaida | Web | 19. července 2012 v 23:25 | Reagovat

Rachel a hnízdo na hlavě? To existuje? Ona je přece vždycky uhlazená a dokonalá :-D

Z té Lucy začínám mít vyrážku :-D Co to je sakra zač, taková dotěrná :-D

2 katka | 20. července 2012 v 22:59 | Reagovat

Rachel asi nezná raní ptáče dál doskáče a dostala šok a proto ten účes :-)

3 Domča | Web | 21. července 2012 v 20:05 | Reagovat

super kapitola :D
teším sa na ďalšiu a som zvedavá na to dorozumievanie sa zvukmi :-D

4 evannabarca | 23. července 2012 v 22:42 | Reagovat

Už se nemůžu dočkat další kapitoly. Doufám, že už bude brzo :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Layout by Luczaida.blog.cz | Nastaven 2. 2. 2015