Pařížské dobrodružství 6.

5. dubna 2012 v 21:45 | Justinka |  PAŘÍŽSKÉ DOBRODRUŽSTVÍ

Varování: 15+



Dobře, sice jsem pracoval jako workholik utržený ze řetězu, ale stejně ve mně nějaké naděje
a city zbyly. Myslel jsem si, že až se Brian probere ze svých mdlob do dalšího slunečného rána,
něco se třeba změní. Jenže se nezměnilo vůbec nic. Byl úplně stejný. Lehký zájem, škádlil mě,
dával na mě pozor, ale rozhodně nepřekročil hranici, abych si mohl myslet, že jsme pár.

Ethan se předháněl, aby na mě byl co nejroztomilejší a musím říct, že to celkem zabíralo.
Brian se sice snažil nebrat si tricky domů jako to dělával na začátku, ale to bylo jedno, stačil mi
jediný pohled ráno do jeho očí a viděl jsem, jaká byla noc…
Postupně jsem upadl do takové letargie, deprese nebo co to bylo, že už mi to snad bylo i jedno.
Prostě jsem kreslil, snažil se dělat to, co po nás chtěl náš lektor a myslím, že jsem fakt dřel.
Ne, nemyslím. Padal jsem přímo na hubu, nikdy jsem tak ustavičně nekreslil jako tehdy.
Jenže pak přišel den, když jsem toho měl vážně plný zuby. V kurzu jsme dostali naložené samé klády,
mně to nešlo, byl jsem hrozně vydeptanej, stýskalo se mi… a hlavně jsem v Briana začal ztrácet naději.
Nic se nedělo. Vůbec nic.
Pak ke mně přišel Brian a objal mě kolem pasu, aby se lépe podíval, co to kreslím.
Opět byl mou předlohou…
Hlavu položenou na mé rameno, jeho teplý dech tak blízko mého… Srdce se mi málem zastavilo.
Bylo to tak příjemné moci se jen trošičku opřít o jeho hruď.
Jenže pak se zeptal: "Proč nemaluješ svého velmi romantického a něžného přítele? To by jsi vážně měl."
Posmívá se mi? Ano, někdy jsem byl tak hloupý, že jsem si myslel, že když budu Brianovi vyprávět
o Ethanovi, že třeba začne žárlit… Zřejmě to nefungovalo!
Najednou se protrhla stavidla a všechny útrapy na mě dolehly, jediné po čem jsem toužil, bylo,
otočit se a schoulit se mu do náruče, nechat se objímat a možná i pár vlhkých polibků vtisknutých
na mé čelo by se hodilo. Zavřel jsem oči a nechal se tím unést, slza mi začala stékat z koutku oka.
Popotáhl jsem. Brian se zeptal, co se děje?
"Nic, to je jen má alergie…" lhal jsem, asi to byla chyba, ale přece ho k něčemu nebudu nutit…
A pak mi Brian, začal předhazovat, že když nechci jít ven s ním, že bych měl jít s Ethanem.
To byla poslední kapka. Přestal jsem ho vnímat a vím, jen, že jeho teplé příjemné dlaně zmizely
a s nimi i on. Odešel! On zase odešel? Ale já ho potřebuju! Rozbrečel jsem se a dlouho se nemohl utišit.
Měl jsem vztek a všeho mi zároveň bylo tak líto…
Nepotřebuju ho! Ne, víc už ne!
Jdu za Ethanem! Ten pro mě bude mít víc pochopení… A je mi jedno co se stane, už mám všeho dost!
Proč bych pořád měl být já ten chytrý uvědomělý mladík s ideály, co dělá jen to nejlepší co může… Shit! Dost!
Jsem nešťastnej a unavenej a chci se u někoho schoulit a jestli mě za to ošuká, tak taky dobře,
protože jsem tady pořád nadrženej jako peklo a nic z toho…
Praštil jsem s kresbou Briana, jako by za to mohla a utíkal, jak nejrychleji jsem mohl.
Ethan nebydlel blízko, ale já jsem cítil, že se nemohu zastavit. Běžel jsem a běžel…
S bušícím srdcem, s krví burácející v uších a lapající po dechu jsem zastavil před jeho domem.
Dopřál jsem si pár výdechů a pak jsem už bral schody po dvou nahoru do posledního patra.
Úplně jsem fyzicky cítil, jak své třesoucí se svaly přitisknu k Ethanovi, představoval jsem si to,
na nic jiného jsem se nesoustředil.
Jeho podkrovní byteček měl dveře ze slabé překližky a tak jsem už na schodech zaslechl zvuky.
Nebyl to Ethanův hlas a tak jsem se v klidu zaposlouchal do vzdechů a rychlých příkazů.
"Přitlač! Víc, víc! …ááách!"
Na mé uslzené tváři probleskl údiv a úsměv. Zdá se, že Ethan sleduje nějaké žhavé porno.
Tak to je tedy víc než jasné, jak to dnes skončí. Bylo mi to jedno. Dokonce jsem se začal těšit.
Potichu jsem se snažil otevřít Ethanovy dveře, abych ho překvapil…
Zatím ale čekalo překvapení mě. Můj "velmi romantický a něžný" přítel bušil svým ptákem
do nějakého sténajícího borce, kterého držel neurvale za vlasy a…
" S tebou je to nejlepší, ty moje děvko! Drž!" drtil mezi slastí sevřenými zuby a plácal svého
milence po hýždích.
Zapomněl jsem na všechno a jen ohromeně stál ve dveřích.
Zmohl jsem se jen na překvapené polknutí a právě v té chvíli Ethan zaklonil hlavu a vykřičel svůj
orgasmus mezi tenké stěny bytu.
Víc jsem opravdu vidět nepotřeboval…
"Ty jeden slizkej ulhanej hajzle!" vydralo se mi z hrdla.
Ethan na mě vytřeštil oči a zmateně začal něco koktat.
" Ehhm, Justinku, víš… já… chtěl jsem ti dát čas…"
Jo, tak ona je to moje vinna? Bastard. Nechtěl jsem už slyšet ani jednu jeho lež, otočil jsem se
na podpatku a utíkal pryč. Stejně jako jsem běžel cestou k němu, tak i na zpáteční cestě jsem brečel.
Připadal jsem si jako ten největší lůzr na světě. Nestojím nikomu ani za kousíček citu?
Nikdo mě nechce poznat, nikdo mi nechce být blízký? U nikoho nenajdu utěšení?
Slzy se mi valily v proudech a já ani nevěděl, kam běžím… Nepřemýšlel jsem, co dělám.
Vpadl jsem do nějakého klubu. Chtěl jsem nic necítit. Chtěl jsem otupit všechny ty pocity,
aby mi nerozdíraly mozek až na dřeň. Chtěl jsem se opít do němoty!
Což se mi na můj prázdný žaludek povedlo nečekaně rychle. Seděl jsem a tupě zíral před sebe,
když má ramena objaly teplé ruce. Známé ruce, Brianovy ruce.
Otočil jsem se na něj a zjistil, že můj denní příval slz ještě nebyl dnes vyčerpán. Přitiskl mě do svého
objetí a nechal mě smáčet jeho triko. Na nic se neptal… Odvedl mě domů a uložil do postele.
Lehl si vedle mě, objímal mě dokud jsem znaven alkoholem a vyčerpáním neusnul.
Když jsem chtěl ráno Brianovi podat vysvětlení, odbyl mě , že si to dokáže domyslet, z toho co jsem
mu vzlykal do prsou… Že jsem se zapřísahal, že jsem šel k Ethanovi, jen protože nemůžu mít Briana,
to mi raději neřekl a já si to nepamatoval. I tak to bylo dost trapné…


Můj učitel z kurzu byl se mnou moc spokojen. Prý jsem velmi vnímavý, umím pocity procítit a
dostat na plátno.
Ani nevěděl, kolik jsem jich k tomu měl k dispozici…
Nabídl mi místo na výstavě prací studentů Institutu výtvarného umění. Byla to jubilejní výstava
žáků minulých - slavných a součastných - naprosto neznámých, ale možná budoucích slavných?
Byl jsem z toho tak nadšený! A strávil nad tím veškerý svůj volný čas. Můj čas, který se tady v Paříži
blížil ke svému konci. Studentská výstava se koná tři dny před ukončením celého kurzu a to datum se
neúprosně blíží. Mezi Brianem a mnou bylo podivné napětí. Bylo to jako když pootevřete
Pandořinu skříňku a nemůžete jí už zavřít.


Výstava byla tady!
Oblékl jsem si svůj jediný oblek, který jsem si vzal sebou. Brian mi pomohl s kravatou.
Ty se snad nikdy vázat nenaučím. Pozval jsem Briana na moji výstavu, ale když jsem o hodně
dříve, než výstava začínala, odcházel, byl ještě polonahý a nevypadalo to, že někam půjde.
Byl jsem nervózní.
Mezi své práce jsem zařadil i práce, které Brian ani neviděl. Zejména ne obraz, na kterém
leží nahý po nějakém svém animálním sexu a spí. Všechno bylo propracováno do detailů. Všechno.
Nevěděl jsem, co tomu řekne, že jeho penis se vystavuje na jubilejní výstavě. A také že jsem ho viděl a
kreslil i takhle. Pořád jsem se netrpělivě rozhlížel, zda ho náhodou nezahlédnu. Bylo už dávno
po zahájení a on tam stále nebyl…


Brian:


Sledoval jsem Justina, jak se vypravuje, jak se nemůže dočkat, jak zápasí s kravatou…
Bylo v něm tolik nadšení, radosti, vášně, strachu, odhodlání a života. Byl krásný.
Už dávno to pro mě nebyl jen tak nějakej kluk…
I když jsem to nedával znát a bránil se tomu, nemohl uvěřit… nejspíš… se mi líbí, možná,
že jsem se zase dokázal… možná? Kurva, přísahal jsem, že už to neudělám! Není to jen převlečená
touha ho dostat do postele?
Dobře jsem věděl, že Justin se mnou nic mít nechce, teď ne! Ale kdybych mu dokázal… dokázal co?
Pomohl jsem mu raději s kravatou a viděl jsem, jak toužebně čeká, jestli řeknu, že se tam uvidíme nebo,
že jdu také, něco takového… Ale já ještě nevěděl sám co udělám.
Když odešel, seděl jsem polonahý před skříní a zíral na můj jediný oblek, který jsem si i před
můj odpor sebou do Evropy vzal. Ani nevím proč. Nenáviděl jsem ho. Nenáviděl jsem obleky vůbec.
Vždy když jsem ho měl na sobě se něco stalo velkého a většinou nic příjemného.
V tomhle obleku se se mnou rozešel.
Odjel a já jsem věděl, že se už nikdy nevrátí, že je to navždy. Tak dlouho mi trvalo, než jsem se
propracoval k těm jeho plánům na společný život, a když jsem je chtěl konečně žít… On se jich vzdal.
Porušil nepsaná pravidla a byl pryč.
Je pryč i ta doba, kdy jsem se s tím trápil. Přece sakra nebudu kvůli němu celý život živořit?
Tímhle stylem bych taky mohl padnout ve třiceti mrtvý a za mnou by zůstalo jen milión
obrázků ošklivých turistek. Fuck, přece už musím jít dál. Teď se navlíknu do toho blbýho obleku,
protože i když ho sakra nesnáším, tak mi kurevsky sluší! Ušklíbl jsem se a začal se soukat do bílé košile.
Než jsem se dostal k motýlku, byl jsem rozhodnutý. Končím. Tady končím.
pojedu s Justinem zpět do Pittsburghu a začnu znovu. S Justinem nebo bez něj.
Začnu dělat něco pořádnýho, aby už ze mě nebyl živořící umělec. Zdá se, že není nic ušlechtilého
na tom být chudý…
Já teď nechci jít do nějakýho dalšího vztahu. Nechci jít už nikdy do vztahu, abych pak mohl skončit
v depresi, odkopnutý, zlomený, se zničeným životem!
To ať je ze mě raději dál sráč, co ošuká všechno, co se hne, ale neláme mi to srdce.
Jako další plán se mi to zdálo docela dobrý. Udělám velkou změnu svýho života, ale nezměním to,
co do teď fungovalo dobře. Jen si nejsem jistý, jak do té mé představy zapadne Justin.
Ale to budu muset zjistit!


Justin:

A pak tam najednou Brian byl.
Ale jak? Byl dokonalý!
Ještě jsem ho v obleku neviděl a jemu to neskutečně slušelo. Vypadal úplně
jinak, seriózně, vážně, krásně. Kráčel pomalu ke mně, pak se ale jeho oči
stočily právě na ten nejodvážnější obraz. Stál tam a prohlížel si ho. Naklonil se
ke mně a dal mi velikou, nádhernou pusu, přede všemi. Zatočila se mi hlava.
Výstava měla obrovský úspěch, ale my dva jsme odcházeli mezi posledními a
spolu.

Když už jsme měli ty obleky, vzal mě Brian do jedné z nejkrásnějších a
také nejdražších restaurací. Seděli jsme tam a pili výbornou kávu a jedli
úžasný zákusek. Nechtěl jsem ani vědět, kolik dnů na to musel vydělávat. Brian
zamyšleně sledoval nádherné panoráma Paříže, které se jakoby jen pro nás
rozprostíralo v okně, u kterého jsme seděli. Já naopak sledoval jeho.
Nemohl jsem se nabažit pohledu na něj. Byl oholený, učesaný, vše mu skvěle
ladilo. Takhle jsem ho ještě neviděl.

Náhle se obrátil ke mně a když viděl, jak na něj zírám, zeptal se: "Co?"

"Já jen… moc ti to sluší."

"Děkuji."

"Není zač, je to pravda."

Usmál se: "Já vím a děkuji ti, žes mi ukázal, že už nemám odpor
k oblekům."

Zatvářil jsem se nechápavě.

"Víš, před několika lety jsem měl všeho natolik dost, že jsem se zabalil a
zbaběle utekl. Deptalo mě všechno. Moje problémové dětství, má nepovedená rodina,
vysoká škola, práce, můj tehdejší a jediný přítel, se kterým jsem kdy žil…"

Vytřeštil jsem oči. Brian, že měl s někým vážný vztah a dokonce má vysokou
školu? Tenhle pobuda, který jen paří a
má problém vstát ráno před devátou! Nevěděl jsem čemu se divit dřív…

"Obleky jsem z duše nenáviděl, musel jsem ho nosit kvůli matce celé
dětství do kostela, potom do školy a v práci to byla nutnost. Zahodil jsem
všechno a utekl do Paříže. Když došly prachy, začal jsem kreslit. Nejsem žádný
umělec, to sám jistě dobře víš, ale přece jen nějaký cit pro tvary mám. Jsem
přece gay…" usmál se na mě, nebo se spíš zasmál mému zkoprněnému výrazu.

Tohle jsem nemohl jen tak vydýchat, ale a tak jsem mu nejprve řekl, že je velké
štěstí pro svět, že se navrátil k oblekům, protože mu nehorázně sluší… a
pokud bude chtít, tak by se mohl vrátit i těm ostatním věcem. Kromě toho
přítele samozřejmě.

Červenal jsem se, když jsem to říkal, ale donutil jsem se zadívat se mu
zpříma do očí. Musel tam číst, že to já bych se chtěl stát jeho přítelem.
Přede všemi mě políbil a to vyvolalo vlnu
nesouhlasných pohledů. Nám to ale ani v nejmenším nevadilo. Zaplaceno jsme
měli, tak jsme z té luxusní a v tu chvíli trochu protivné restaurace
vyletěli se smíchem. Běželi jsme podél Seiny a předháněli se. Musel to být
legrační pohled, dva dokonale oblečení džentlmeni se honí po nábřeží jako děti.
Pokřikují, smějí se, předbíhají a objímají se jako blázni…

Když jsme doběhli už zcela bez dechu domů, vysvlékli jsme se a padli se smíchem
do postele. Na mém těle zůstaly pouze slipy a Brianův motýlek, který jsem si
z legrace připnul. Brian na tom byl o motýlka hůř. Leželi jsme vedle sebe
a já najednou nevěděl co dál.

Brian se mě zeptal: "Vadilo by ti, kdybych se s tebou pozítří vrátil do
Ameriky?"

Radostí jsem ho objal a začal líbat. Bylo opravdu hodně těžké přestat. Polibky
se stávaly vášnivějšími. Nemohl jsem od Briana odtrhnout ústa. On se ale ode mě
najednou odtáhl, zadíval se mi do očí. Očima se mě ptal, jestli smí a já jen
neznatelně přikývl. Jeho rty potom putovaly
dolů po mém těle. Líbal mě a já jsem najednou nemohl a ani nechtěl zastavit.
Nevěděl jsem, co Brian udělá, ale věřil jsem mu. Nakonec našel můj trčící
nástroj a vzal ho do úst. Bylo to tak...strašně příjemné.Brian po nevinném lehoučkém
škádlení, šlápl do pedálů a sál mě jako o život. Blesklo mi hlavou, proč žiju
jako mnich. Zato snad úspěšný mnich… ale právě teď si to mohu zatraceně užít a
přestat myslet na celý svět!
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 natt | 5. dubna 2012 v 22:10 | Reagovat

som hned rozmýšlala čože sa to skrýva za Brianovými umeleckými sklonmi :-D som zvedavá ako to s ním vyriešiš v amerike.....strašne sa teším na další diel :-)

2 Rowene | 5. dubna 2012 v 22:21 | Reagovat

Jo, jo, Ethan je takovej malej hajzlík, to se mi líbí. A Justin se v tom pěkně plácá. Možná už doplácal. Jsem zvědavá na další vývoj. :-)

3 Luczaida | Web | 5. dubna 2012 v 23:55 | Reagovat

Ethan prostě podvádí všude...má to asi v genech nebo co :-D
A nehoráázně moc moc moc tě miluju, taková dlouhá kapitola. Moc jsem si to užila! :-)
Úplně si Briana v tom obleku představuju ááá nádherný a s Justinem po boku, neodolatelný! :-D

už budou spolu, už budou spolu, už budou spolu!!! Kdyby tady všichni nespali tak skanduju :-D :-D :-D

4 Saji | Web | 6. dubna 2012 v 2:36 | Reagovat

Ahoj .... dělám rozhovory  blogerkami takových blogů jako je ten tvůj ... neměla bys zájem ?? Jestli jo , pisni mi na blog a dohodnem se .

5 Tsuki | E-mail | 6. dubna 2012 v 16:14 | Reagovat

Ach... :-D Co mám víc říct? Jsi tak zlatá, že na nás myslíš se vším, i s drabblaty, i s Paříží :) Tu část s Ethanem jsem klidně mohla napsat sama, měla bych stejný nápad i záměr, je to hajzlík a Justina mu nedáme :D Ale musím si rýpnout (promiň :-(), pak to mělo oproti zbytku povídky hrozně rychlý spád ;-)

6 Justinka | Web | 7. dubna 2012 v 22:54 | Reagovat

[5]: :D Manželovi ale tak zlatá nepřijdu, snad mě za to nezabije... :-x
Já vím:-( nějak mi to nešlo v takové chvíli ukončit (což jsem zjevně měla) a tak jsem to vzala hopem. Třeba se k tomu ještě trochu vrátím... uvidíme:-)

7 Tsuki | E-mail | 7. dubna 2012 v 23:14 | Reagovat

[6]: Vyřiď manželovi, že ho moc pozdravuju ;) :-D A s tamtím se netrap, já jsem jen rejpala, ale stejně jsem hrozně ráda, že píšeš, i jak píšeš a proč píšeš :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Layout by Luczaida.blog.cz | Nastaven 2. 2. 2015