Pařížské dobrodružství 5.

4. dubna 2012 v 19:14 | Justinka |  PAŘÍŽSKÉ DOBRODRUŽSTVÍ
Nechtěla jsem vás kvůli DMD zanedbávat, ale opravdu nestíhám a na víc jsem se nezmohla,tak jen takový malý kousíček...



Měl jsem takový vztek! Na sebe, na své romantické představy, na neschopnost se rozhodnout, na tuhle celou situaci, na Briana, na jeho chování…
Já se mu prakticky svíjím pod rukama a on se kvůli mně nenamáhá hnout prstem. No vlastně, to není to, co bych chtěl. Chtěl bych, aby nehýbal vůbec ničím, pro... jiné kluky.
Jenže to se zdá dost nemožné. Shit!

Na co si to tady Brian hraje? Proč nepřišel domů, když tu na něj čekám. Proč mi říká takové věci? Copak on by mě chtěl? Nejspíš… možná… tak proč, s tím něco neudělá? Nechápu už nic.
Myšlenky mi v hlavě skákaly jako pružinky. V tomhle se nedalo soustředit na práci. Musel jsem je něčím přehlušit.
V mém vzteku mě nenapadlo nic jiného, než se bezmyšlenkovitě vydat za Ethanem. Až když jsem ho uviděl, uvědomil jsem si, že se na mě možná hněvá, za to jak to dopadlo minule…
Ale ne! Byl ke mně ještě sladčí, až mi to bylo nepříjemné. Říkal, že chápe, že to musím udělat až si tím budu naprsoto jistý... Neměl jsem náladu na nějaké miliskování, chtěl jsem prostě jen s někým být, abych nemyslel na Briana.
Nakonec mě jeho sladké polibky a pozvání na pravé francouzské palačinky trochu rozptýlilo. Nechal jsem se líbat a Ethanovy představy, že získá mou nevinnost, se tím jistě vybarvily do růžova. Vlastně ani mě to už nepřipadalo tak nereálné. Byl na mě tak moc hodný. Moje rozhodnutí se roztávalo jako zmrzlina na těch palačinkách. Vždy mě vyslechl a bylo vidět, že mu na mně záleží, snažil se…
Proč bych chtěl mít vedle sebe někoho, kdo o mě stojí nejspíš jen do postele, když je tu někdo, kdo mě miluje tak moc. Ano, vyznání byla zřejmě Ethanova specialita…

Začínal jsem si být v Paříži celkem jistý. Naučil jsem se pár frází, měl své oblíbené trasy… I když metru jsem se stále snažil vyhýbat. Zajel jsem si do Versailles, v tamních zahradách jsem strávil krásný den. Ovšem daleko větší přitažlivost pro mě měl Louvre. Bylo tam tolik inspirujících věcí…
Cítil jsem se jako v ráji, i když mi trochu rychleji, než jsem čekal, docházely peníze. Nic mi nevadilo. Byl jsem tady a mohl jsem se zdokonalovat a učit, mohl jsem předvést svou práci a svůj, alespoň doufám, že talentovaný rukopis. Chodil jsem prostě co nejvíce pěšky a šetřil na jídle…

Dnes jsem kreslil na náměstí před Notre Damem. Stál jsem na nábřeží Seiny, abych byl v potřebné vzdálenosti, a tak jsem mohl sledovat na vodě i neustále pendlující lodě s turisty… Z jedné lodi na mě vždy, když projížděla kolem, mával její lodivod. Měl milý úsměv a krásnou postavu v pruhovaném triku, bylo mi potěšením mu zamávat zpět. Když jsme si takhle mávali asi druhou hodinu, ukazoval mi, ať si na nástupišti nastoupím k němu. Jelikož jsem byl už unavený a také zvědavý, došel jsem k malinkému přístavišti a čekal na něj. Jasně jsem mu hned řekl, že nemám na jízdy pro turisty peníze, ale on se smál, že to nevadí, že jsem jeho host.
Zblízka byl ještě hezčí. Černé vlasy, snědá opálená kůže od pobytu na slunci, třídenní strniště, mohutný hrudník a hezký zadek v upnutých modrých kalhotách ho činily neodolatelným. Byli jsme vedle sebe jako voda a oheň. On si mě prohlížel stejně jako já jeho. Z lodě ale bylo spoustu jiného nač se dívat. Hluk z motoru a vítr nám brali slova od úst a tak jsme jen mlčeli a usmívali se. Když jízda skončila, Jean Luck, jak se lodivod jmenoval, řekl, že dnes končí a jestli s ním nechci jít na… odmlčel se a usmál se, bylo jedno nač půjdeme, nechtěli jsme se ještě loučit. Chtěli jsme se poznat víc a tak jsme se courali po nábřeží, on mi pomohl s mou těžkou brašnou, plnou věcí na kreslení… Dali jsme si citronádu před malou útulnou hospůdkou a povídali si…
Když jsem mu řekl, že zůstávám v Paříži ještě víc jak měsíc, usmál se na mě s čertovskými plamínky v očích. Věděl jsem, že je zle. Ježiš co to dělám? Zešílel jsem? Ne, jen jsem prostě chtěl být s někým úplně jiným, než s objekty mé nerozhodnosti. Přesto ho musím hned zastavit, aby nedošlo k tomu samému jako s Ethanem. Copak se všem zdál jen jako hračka na sex? Stačí, že mám v patách jednoho žádostivého milence, dalšího odmítat nechci. Byl jsem si už úplně jistý, že sice jsem schopný se s někým scházet, klidně. Jen s ním nechci spát. Ne, tak jak chtějí oni. Chtěl jsem mít někoho, kdo… Co? Nic co bych měl doplnit, jako bude se mnou nebo o mě bude opravdu stát, jen o mě, nic z toho se mi nepasovalo na Briana. Přitom jsem z něj cítil jeho zájem, jeho starost o mě. Nebo si to jen nalhávám? Ale kdykoliv jsme si byli blíž… tak on odešel! A už jsem zase u Briana. Můžu ho na chvíli dostat z hlavy, můžu mít prostě jen klid?
Co nejrychleji jsem se s Jean-Luckem rozloučil, aniž bych mu dal na sebe kontakt. Řekl jsem, že si ho umím přece najít a utíkal pryč. Netušil jsem, že to může se zamilováním se být takhle složité a zamotané.


Když se konečně Brian dostavil domů, vypadal příšerně. Chodil jsem se na něj dívat, jestli žije. Tak dlouho spal a vypadal tak unaveně… To krásné tělo Boha, tam přede mnou leželo nahé, zahalené jen slabým prostěradlem, kvůli stále panujícímu vedru. Ale já jsem v něm neviděl jen chodící sex.
Byl najednou tak zranitelný, jeho neustále nasazená arogantní maska byla pryč a on mi ukazoval svou pravou tvář. Netvářil se ale spokojeně, nebo bezelstně jako malé děti, kdy spí. I v tom spánku vypadal, že jej něco trápí.
Čelo zachmuřené, koutky rtů byly směrem dolů… Tak moc jsem ho chtěl pohladit po tváři, jako by moje pohlazení mohlo setřít jeho chmury. Pomalu jsem natahoval ruku a chtěl se dotknout jen lehce, abych ho nevzbudil. Jenže právě než jsem se ho dotknul, jeho rty vypustily zmučeně žalostné mé jméno.
"Justin." Nebylo pochyb, kdo ho trápí. Užasle jsem zamrkal, cítil jsem, že se mi do očí ženou slzy. Raději jsem svou ruku stáhl a odešel. Opět jsem byl v koncích. Že by nebyl takový idiot, na kterého si hraje?
Já na to prostě nemám! Kašlu na všechny kluky, ať si šukaj, jak chtěj. Já jsem tady proto, abych se něco naučil, abych byl lepší umělec, ten nejlepší… No s tím jsem sem jel, ale tady ta představa dostala trochu jiné dimenze. V Pitts jsem byl velmi talentovaný chlapec, tady jsem jeden z milionu, protože mi přijde, že tady snad umí malovat úplně každý, nedej bože ještě líp.
Měl jsem všeho po krk! Kdyby to šlo, vrátil bych se snad i domů. Takhle jsem se raději zažral do učení, do kreslení, do práce. Kreslil jsem jako šílený, jako bych tím mohl uniknout od toho všeho… Připadal jsem si jako lůzr.
A to jsem ještě nevěděl, že se můžu cítit i hůř…
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Luczaida | Web | 4. dubna 2012 v 20:09 | Reagovat

teda, to jsem nečekala! Co se sakriš tomu Brianovi zdálo řekni mi toooo :-D

2 Tsuki | E-mail | 4. dubna 2012 v 21:08 | Reagovat

Páni páni, tohle vypadá zajímavě. Jsem zvědavá, jestli to nakonec dopadne... jak vlastně? Žádnou "žili šťastně až do smrti" předlohu nemáme :( No, doufám, že se Brian i Justin brzy vzpamatují ;)

3 Rowene | 4. dubna 2012 v 22:06 | Reagovat

Ach jo, to tak hezké. :-)

4 Saskya | 5. dubna 2012 v 10:06 | Reagovat

veľmi pekné :)
hmm, Brian má ale pekné sníčky :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Layout by Luczaida.blog.cz | Nastaven 2. 2. 2015