může teď rychle utíkat číst něco jiného...
Ehh, a také to není právě veselé!
díl 122

V hlavě mi jedou vzpomínky, je to stejná nemocnice, do jaké nás Michael vezl - ano nás, ale tenkrát jsme to ještě nebyli m y, ale jen já a on, když se narodil Gus. Vidím nás šťastné běžet po chodbě, vidím, jak vybírá Gusovi jméno. Tady se všechno začalo, jinak bych mu nedal šanci…
Jako bych mu nějakou dával? Choval jsem se k němu hrozně a on přesto… Miloval mě!
Stačilo se podívat do jeho očí, na jeho rozesmátou tvář, na jeho obdiv, na jeho orgasmem zkroucené prsty. Uslyšet ho vykřiknout mé jméno. Pokaždé!
I já jsem ho nejspíš …
Z mé malé hry na pravdu mě vytrhává doktor.
"Bude žít! Žít! Díky doktore!"
Srdce splašeně bije. Radost zachvacuje celé tělo. Dokázal to. Dokázal! Michael mě objímá.
Dokázal, ale ne díky mně. Všechno je rázem pryč. To já jsem pro to rozesmáté slunce největší ohrožení. Neochránil jsem ho, nezasloužím si ho, nemůžu ho mít… Musím ho nechat jít!



sakraaaa, to je tak smutný, ale nehorázně!