close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Pařížské dobrodružství 3.

23. března 2012 v 17:29 | Justinka |  PAŘÍŽSKÉ DOBRODRUŽSTVÍ

DRUHÁ KAPITOLA

Tentokrát bez varování:-)
Pokud se tedy nebojíte slashe.:D





Náš vztah s Brianem se postupně měnil. Tedy ne, že bychom měli nějaký vztah. Myslím tím jako spolubydlící. Pořád jsem ho obdivoval jako krásného chlapa. Bože vždyť jsem byl kluk, neustále nadržený kluk, který sice po tom touží, ale taky se trochu bojí. Věděl jsem, že by stačilo Brianovi jen říct, ale… tohle jsem nechtěl. Nechtěl jsem být osmnáctistý třicátý třetí v řadě. To jsem si víc cenil našeho přátelství, protože Brian na mě tady dával pozor. Po té noci, kdy mě zachránil jsme si byli blíž. Sem tam mi vtiskl přátelskou pusu. Komu by se to nelíbilo? Od něj, takového frajera…
Navíc mi lidské doteky celkem chyběly. Tancovat jsem už raději vážně nešel a soustředil jsem se plně na svůj cíl. Ale přesto se mi stýskalo po pohlazení od mámy, po pošťuchování od Daph a dokonce snad i po pohlavcích od Debbie z jídelny. Brian pro mě představoval vítanou změnu. Ne, že bychom se přímo mazlili, ale z přátelských polibků se stávalo delší a delší líbání na dobrou noc. Líbal totiž úžasně. Chodil jsem sice potom spát s tvrdým, ale líbilo se mi na něj myslet a usínat…


Nevítané dobrodružství v klubu mě opravdu vyděsilo. Co by se stalo, kdyby tam Brian nebyl? Ještě víc mě trápilo moje chování. Kruci, vždyť já jsem nepřijel, aby ze mě byl další Brian! To nebyla urážka. Jen to, že jsem měl jiný životní cíl. Trochu vyšší, řekl bych, než malovat turisty celý život. Chci víc, chci, aby moje věci visely v galeriích, aby je lidé znali, aby je chtěli mít doma, těšili se z nich, aby se jim prostě líbily.
Neumím to popsat, protože když to řeknu takhle, tak k tomu Brian nemá daleko. I jeho obrázky lidi potěší a vzpomenou si na krásnou dovolenou v Paříži. Ovšem jak které lidi, tu nevěstu z minulého týdne, které pařížský, opilý a sjetý, bohém ojel novomanžela, ta nejspíš jásat nebude, jestli na to přijde, ale to sem nepatří. Od teď se už budu soustředit jen a jen na svůj cíl a ne na… zábavu. Jak jsem na to mohl tak zapomenout?

Urychleně jsem začal jednat. Potřeboval jsem něco se sebou udělat. A měl jsem velké štěstí.
Ve Výtvarném Institutu v Paříži pořádali tříměsíční kurz portrétování a kresby, vedený jednou moji vysněnou osobností, se kterou jsem se vždycky chtěl potkat. A já se na ten kurz dostal!
Byl jsem šťastný jako blecha. Sice to budu mít hodně těsné, mezi koncem kurzu a nástupem v mé nové škole nezbývalo moc času, ale doufal jsem, že vše klapne a já se včas vrátím.
Vrhnul jsem se do práce. Připravoval jsem se, maloval, kreslil. Později jsem zase procvičoval techniky, které jsem se naučil a dělal zadané domácí práce. Byl jsem tím tak okouzlen, tak zaujatý. Bylo to báječné splnění snu. Kreslil jsem a kreslil. Vše. Vše kolem sebe. Nejraději Briana. Potřeboval jsem portrétovat a on byl skvělou volbou…
Kreslil jsem ale především venku, vyrážel jsem hlavně brzy ráno, kdy je všude klid a turisté ještě spí. Také ještě není takové horko… Dělal jsem si rychlé skici a doma pak obrazy dokončoval, když už venku začalo panovat moc velké vedro nebo se již stmívalo.
Teď už jsem kreslil několik hodin a začínal jsem cítit, že ruka začíná protestovat. Dostavovaly se krátké, ještě ne tak moc silné křeče. Zatím.
Čeho je moc, toho je příliš a nepomáhalo tudíž ani klepání prsty, rozevírání a svírání dlaně, masáž ani kletby. Křeče se stávaly intenzivnější každou chvílí s tužkou v ruce. Musel jsem toho nechat. Právě akorát se vynořil Brian s pozváním k jeho známému - aha, takže s ním šukal - na narozeninovou párty ke střešnímu bazénu. Šel bych. Osvěžení by se mi hodilo…
Ale co když to dopadne jako minule v tom klubu? Chvíli jsem vzdoroval, ale pak jsem si řekl, že se prostě budu jen koupat a vykašlu se na chlapy. Oblékl jsem si jen lehké šortky a košili a mohli jsme vyrazit.
Nato, abychom šli pěšky, to bylo daleko a taky moc vedro. V autě zase asi tisíc stupňů a chtěli jsme pít. Proto jsme zvolili metro, ve kterém bude snad příjemně. Tedy to byl předpoklad. Cestou koupil Brian nějaký alkohol pro hostitele a já kytici květů. Byla to bohatá kytice kopretin. Když to Brian uviděl, nadzvedl obočí a já přesně věděl, že si říká, že jsem se dokonale zbláznil.
Bavil jsem se tím. Přesně jsem věděl nač myslí. Jak nepříjemné mu je, když každého napadne, že jsem ty květiny, třeba dostal od něj, že jsme pár. Mě by takové dohady jen těšily, ale jeho?
Pro jednou na jeho nečitelné tváři bylo jasně znát, že zvažuje, jestli se mnou vůbec má někam jít, ale pak pokrčil rameny a vyrazili jsme k nedaleké zastávce metra. Z ulice to vypadalo tak romanticky. Starobylé označení stanice, kroucené zábradlí a krásné lampy…



Bohužel jsem zjistil, že uvnitř mi pařížské metro nepřipadá až tak přitažlivé, ba právě naopak. Jen co jsme vlezli do dlouhé, poměrně tmavé chodby, která se zdála nekonečná a připomínala nejvíc nějaké katakomby, zmocnil se mě nepříjemný pocit. Nejprve byly stěny z hnusných bílých dlaždic, pak z nenahozených cihel a to ten dojem ještě umocnilo.
Brian kráčel dlouhými kroky a já byl tak nějak rád, že jdu s ním. Tedy že je tu se mnou…
Zejména potom, co jsme zatočili do další spojky ke správné trase našeho metra a tam se povalovala nějaké partička. Brebentili tou neznámou řečí, pokřikovali na sebe a já přemýšlel, jaký odstup od Briana je ten správný, když jsem jednoho z nich musel skoro překročit. Teď už mi nápad s květinami nepřišel zas tak skvělý. Chtěl jsem být Brianovi co nejblíže a taky jsem ty podivný chlápky nechtěl přivést na myšlenku, že jsme teplí…
Kromě pár nemístných poznámek na naši adresu, které mi ale Brian odmítl přeložit, když viděl, jak jsem pobledlý, se nic nestalo a my jsme se živi, zdrávi vynořili zpět na povrch, do rušné pařížské ulice zalité sluncem. Ulevilo se mi, i když jsem se ocitl blízko tisícům mrtvých. Děsili mě míň, než ti živí dole. Byli jsme přímo u ohromného hřbitova Pére Lachaise. Zajásal jsem, protože sem jsem se chtěl také vypravit.
Nasadil jsem ten nejztrápenější kukuč a vysvětloval Brianovi, že jsem se s kyticí nejspíš unáhlil, ale mohl bych jí položit na hrob a tak bychom se jí šikovně zbavili. Neskočil mi na to ani na vteřinu a odmítl se toho účastnit. Vyloženě jsem škemral, protože jsem tam moc chtěl jít. Hned. Procházet se pod všemi těmi kaštany, platany, cedry, javory, jasany a lípami muselo být krásné. Dýchla na mě historie a to jsem stál teprve u brány hřbitova. Což teprve moci se procházet kolem prastarých náhrobků a obdivovat kaple postavené v různých stavebních stylech od gotiky a baroka…
Moje rychlé rozjímání, jak tam mám Briana dostat, přerušilo hlasité štěbetání skupinky zcela jasně identifikovatelných homosexuálů. Byli nepřehlédnutelní.
Využil jsem situace, jelikož jsme právě měli jejich plnou pozornost, přitiskl jsem se na Briana, políbil ho na rty a teatrálně poděkoval za květiny. Věděl jsem, že je to něco, co by v životě neuděl.
Nemýlil jsem se. Chtěl to ošklivé nařčení o jeho romantičnosti setřást a tak nahlas uštěúačně řekl: "Ty nejsou miláčku pro tebe, ale na hrob."
Věděl jsem, že mám vyhráno a raději půjde se mnou než tyhle komedie, ale neodpustil jsem si: "Pro Oscara Wildea?"
Raději jsme se k Oscarovi nevydali a zamířili malou uličkou pryč od hlavní cesty. Nechtěli jsme vidět dojemné scény u hrobu nebo spíš šukání na jeho hrobě. Na to ta skupinka, která nás tak žádostivě pozorovala, vypadala spíš. Osaměli jsme v tichu hřbitova. Jasně jsem cítil, že teď se cítí nejistě zase Brian. Chtěl, ať položím květiny a můžeme jít, ale to jsem nehodlal udělat. Vzal jsem ho za ruku a táhnul dál. Míjeli jsme velkolepé hrobky i malé náhrobečky jen s číslem. Začal jsem mu vyprávět nejprve o poutním místě všech homosexuálů, o hrobce Oscara Wildea a o tom, jaký skandál je s ní spojený. Pak jsem přešel k Jimu Morrisonovi, který zde nečekaně zemřel. Mluvil jsem a mluvil a přitom jsme šli dál a dál. Najednou jsme stáli před malým náhrobečkem posetým květinami. Patřil právě Morrisonovi. Zírali jsme na něj. Ještě ve škole jsem četl jeho životopis a ten mi teď prolétl hlavou. Jim byl živý víc než kdokoli jiný a teď tady leží pod touhle malou deskou. I když vlastně. Bůh ví jestli… Usmál jsem se.
"Briane, bojíš se smrti?"
"Ne."
"Jim řekl: Lidé se bojí smrti ještě víc než bolesti. Je divné, že se bojí smrti. Život bolí mnohem víc než smrt. V okamžiku smrti je bolest u konce. Je to přítel."
"Souhlasím. Raději bych byl mrtvý, než být na obtíž jako mrzák." Řekl Brian, otočil se a zamířil zpět.
Květy jsem položil u hrobu Edith Piaf, kterou mám rád a byla po cestě…
Víc už asi po Brianovi nemohu chtít. Rozjedu se sem někdy sám, krásně by se tu malovalo…
Vyšli jsme v tichosti do slunečního žáru a cítili, víc než dřív, že potřebujeme cítit, že ještě žijeme. Za nedlouho Brian šukal s někým na záchodě nejspíš víc jak jednou a já sváděl vodní bitvu s jedním sexy Italem v bazénu.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Luczaida | Web | 23. března 2012 v 18:34 | Reagovat

NENÍ TO KRAVINA! Je to úžasný! :-)

Moc se mi líbilo, jakým způsobem Justin vmanévroval Briana na ten hřbitov :-D

2 Tsuki | E-mail | 23. března 2012 v 19:01 | Reagovat

Mně se to taky moc líbilo. S těma kytkama to byl hezký nápad :D Ale zase se mi nelíbilo to "rouhání" na hřbitově ohledně těch mladíků. Já mám k hřbitovům respekt. Oni asi ne :D

3 Justinka | Web | 23. března 2012 v 20:00 | Reagovat

[1]: Díky. No právě!:D

[2]: Ou, já Pére Lachaise miluju a respek mám velký! Nejen k tomuto hřbitovu, ale zrovna tohle bylo inspirováno realitou!
http://www.perelachaise.cz/legendy/nejskandalnejsi-pribeh/
Mimochodem ten blog stojí za prozkoumání, jsou tam i jiné zajímavé informace.:-)

4 Tsuki | E-mail | 23. března 2012 v 22:47 | Reagovat

[3]: Zajímavé :) Díky za tip. Ale stejně je to hrůza :-D  :-D

5 Saskya | 23. března 2012 v 23:17 | Reagovat

pekné to je :) len tak ďalej

6 July | 24. března 2012 v 10:22 | Reagovat

Ahojky, vím, že to tady neaptří, ale chci se tě na něco zeptat. QAF jsem objevila teprve před dvěma týdny a už jsem u čtvrté série. :D Němůžu se toho nabažit. Stahuji si díly z ulozto a titulky a titulky.com, jenže na poslední díly mi vůbec nesedí titulky. Kde si stahovala díly ty? Nemůžeš mi dát nějákou adresu, kde najdu díly  a titulky se správným časováním? Byla bych ti moc vděčná. Děkuju.

7 Tsuki | E-mail | 24. března 2012 v 12:48 | Reagovat

[6]: :D Jo, já měla (mám) stejný problém. Všechny moje stažené titulky prvním dílem počínaje mají posunuté časování a já musím každý díl zvlášt předělávat. Mohla bych ti nabídnout, že to potom někam nahraju, ale bůhví, kdy to bude :D

8 Justinka | Web | 24. března 2012 v 13:23 | Reagovat

[6]: Bohužel, v tomhle vůbec nemůžu sloužit, protože já své QAF dostala od kamarádky a sedá mi snad jen první dvě řady. Pak už to je jen sem tam...
Strašně jsem posunovala (jenže to jsou jen přiložené titulky, vložit natrvalo to neumím) a nebo ustříhávala na začátku reklamy, díky kterým to nesedělo.

Vím, že na uložto byly snad všechny díly, jenže pak zrušily nějaký účet a s ním i půlku QAF :-(  a vlastně asi padlo u sledování online kvůli tomu běsnění s ACTA. Teď je to prostě :-!
Nahrála bych to také, ale nevím zda to má cenu, když mi to taky nesedí... To si prostě nepomůžeš...
Když jsem se hodinu mořila se správným nastavením titulků a ony pořád neseděly, tak jsem se prostě koukala tak a domyslela to :-D když mi běžely třeba napřed...
Přeju pevné nervy a šťastnou ruku při hledání. Kdybys ten poklad objevila, dej vědět, všichni bychom to potřebovali! ;-)

[7]:To by bylo víc než záslužné.:-)
Já mám první dvě série vložené napevno a tam to naštěstí sedí! pak nastává horor a sázka do loterie :-?

9 Tsuki | E-mail | 24. března 2012 v 14:05 | Reagovat

[8]: Kvůli tobě to vážně zvážím, že bych se tomu začala věnovat ;-)

10 Rowene | 24. března 2012 v 16:16 | Reagovat

Pěkný díl, těším se na další. Co se týče seriálu, tak jsem sledovala nejdřív na Megavieu, pak když to zatípli, tak jsem si to stáhla z uloz.to, jako "Queer as folk - série...", je to ve formátu RAR, takže stáhneš celou sérii na dvakrát, ale myslím, že někde něco chybělo, tak jsem si to musela nastahovat jednotlivě, titulky tam taky jsou všechny pod rar, ale taky chybělo něco snad ze čtvrté nebo páté série, takže jsem stáhla odjinud, přejmenovala titulky, aby názvy odpovídaly, rozbalila díly z archivu rar a už to jelo a titulky seděly. Program na práci s rar soubory je k dispozici na třeba na slunečnici na 40 dní zdarma. Uf... :-)  :-)

11 Hannah | 24. března 2012 v 16:18 | Reagovat

[6]: mě neseděli titulky čtvrté řady a ty jsem sčasovala právě na díly z ulož to, takže pokud má někdo zájem mohu přepostat můj ,mail h1k1k1@seznam.cz

12 Rowene | 24. března 2012 v 16:24 | Reagovat

[10]:Ještě upozornění, každá ta půlka série rar má od 1.8 do 2.8 GB, takže to docela trvá, když je pomalejší připojení na internet. Trvalo mi asi týden, než jsem to dala všechno dohromady, ale v této verzi (a na uloz.to to pořád je) titulky sedí, akdyž se ti podaří vše nastahovat a rozbalit, tak je to paráda. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Layout by Luczaida.blog.cz | Nastaven 2. 2. 2015