DRUHÁ KAPITOLA
Pokud se tedy nebojíte slashe.:D


Navíc mi lidské doteky celkem chyběly. Tancovat jsem už raději vážně nešel a soustředil jsem se plně na svůj cíl. Ale přesto se mi stýskalo po pohlazení od mámy, po pošťuchování od Daph a dokonce snad i po pohlavcích od Debbie z jídelny. Brian pro mě představoval vítanou změnu. Ne, že bychom se přímo mazlili, ale z přátelských polibků se stávalo delší a delší líbání na dobrou noc. Líbal totiž úžasně. Chodil jsem sice potom spát s tvrdým, ale líbilo se mi na něj myslet a usínat…
Nevítané dobrodružství v klubu mě opravdu vyděsilo. Co by se stalo, kdyby tam Brian nebyl? Ještě víc mě trápilo moje chování. Kruci, vždyť já jsem nepřijel, aby ze mě byl další Brian! To nebyla urážka. Jen to, že jsem měl jiný životní cíl. Trochu vyšší, řekl bych, než malovat turisty celý život. Chci víc, chci, aby moje věci visely v galeriích, aby je lidé znali, aby je chtěli mít doma, těšili se z nich, aby se jim prostě líbily.
Neumím to popsat, protože když to řeknu takhle, tak k tomu Brian nemá daleko. I jeho obrázky lidi potěší a vzpomenou si na krásnou dovolenou v Paříži. Ovšem jak které lidi, tu nevěstu z minulého týdne, které pařížský, opilý a sjetý, bohém ojel novomanžela, ta nejspíš jásat nebude, jestli na to přijde, ale to sem nepatří. Od teď se už budu soustředit jen a jen na svůj cíl a ne na… zábavu. Jak jsem na to mohl tak zapomenout?
Urychleně jsem začal jednat. Potřeboval jsem něco se sebou udělat. A měl jsem velké štěstí.
Ve Výtvarném Institutu v Paříži pořádali tříměsíční kurz portrétování a kresby, vedený jednou moji vysněnou osobností, se kterou jsem se vždycky chtěl potkat. A já se na ten kurz dostal!
Byl jsem šťastný jako blecha. Sice to budu mít hodně těsné, mezi koncem kurzu a nástupem v mé nové škole nezbývalo moc času, ale doufal jsem, že vše klapne a já se včas vrátím.
Vrhnul jsem se do práce. Připravoval jsem se, maloval, kreslil. Později jsem zase procvičoval techniky, které jsem se naučil a dělal zadané domácí práce. Byl jsem tím tak okouzlen, tak zaujatý. Bylo to báječné splnění snu. Kreslil jsem a kreslil. Vše. Vše kolem sebe. Nejraději Briana. Potřeboval jsem portrétovat a on byl skvělou volbou…
Teď už jsem kreslil několik hodin a začínal jsem cítit, že ruka začíná protestovat. Dostavovaly se krátké, ještě ne tak moc silné křeče. Zatím.
Čeho je moc, toho je příliš a nepomáhalo tudíž ani klepání prsty, rozevírání a svírání dlaně, masáž ani kletby. Křeče se stávaly intenzivnější každou chvílí s tužkou v ruce. Musel jsem toho nechat. Právě akorát se vynořil Brian s pozváním k jeho známému - aha, takže s ním šukal - na narozeninovou párty ke střešnímu bazénu. Šel bych. Osvěžení by se mi hodilo…
Ale co když to dopadne jako minule v tom klubu? Chvíli jsem vzdoroval, ale pak jsem si řekl, že se prostě budu jen koupat a vykašlu se na chlapy. Oblékl jsem si jen lehké šortky a košili a mohli jsme vyrazit.
Bavil jsem se tím. Přesně jsem věděl nač myslí. Jak nepříjemné mu je, když každého napadne, že jsem ty květiny, třeba dostal od něj, že jsme pár. Mě by takové dohady jen těšily, ale jeho?
Pro jednou na jeho nečitelné tváři bylo jasně znát, že zvažuje, jestli se mnou vůbec má někam jít, ale pak pokrčil rameny a vyrazili jsme k nedaleké zastávce metra. Z ulice to vypadalo tak romanticky. Starobylé označení stanice, kroucené zábradlí a krásné lampy…

Bohužel jsem zjistil, že uvnitř mi pařížské metro nepřipadá až tak přitažlivé, ba právě naopak. Jen co jsme vlezli do dlouhé, poměrně tmavé chodby, která se zdála nekonečná a připomínala nejvíc nějaké katakomby, zmocnil se mě nepříjemný pocit. Nejprve byly stěny z hnusných bílých dlaždic, pak z nenahozených cihel a to ten dojem ještě umocnilo.
Brian kráčel dlouhými kroky a já byl tak nějak rád, že jdu s ním. Tedy že je tu se mnou…
Zejména potom, co jsme zatočili do další spojky ke správné trase našeho metra a tam se povalovala nějaké partička. Brebentili tou neznámou řečí, pokřikovali na sebe a já přemýšlel, jaký odstup od Briana je ten správný, když jsem jednoho z nich musel skoro překročit. Teď už mi nápad s květinami nepřišel zas tak skvělý. Chtěl jsem být Brianovi co nejblíže a taky jsem ty podivný chlápky nechtěl přivést na myšlenku, že jsme teplí…
Kromě pár nemístných poznámek na naši adresu, které mi ale Brian odmítl přeložit, když viděl, jak jsem pobledlý, se nic nestalo a my jsme se živi, zdrávi vynořili zpět na povrch, do rušné pařížské ulice zalité sluncem. Ulevilo se mi, i když jsem se ocitl blízko tisícům mrtvých. Děsili mě míň, než ti živí dole. Byli jsme přímo u ohromného hřbitova Pére Lachaise. Zajásal jsem, protože sem jsem se chtěl také vypravit.
Nasadil jsem ten nejztrápenější kukuč a vysvětloval Brianovi, že jsem se s kyticí nejspíš unáhlil, ale mohl bych jí položit na hrob a tak bychom se jí šikovně zbavili. Neskočil mi na to ani na vteřinu a odmítl se toho účastnit. Vyloženě jsem škemral, protože jsem tam moc chtěl jít. Hned. Procházet se pod všemi těmi kaštany, platany, cedry, javory, jasany a lípami muselo být krásné. Dýchla na mě historie a to jsem stál teprve u brány hřbitova. Což teprve moci se procházet kolem prastarých náhrobků a obdivovat kaple postavené v různých stavebních stylech od gotiky a baroka…
Moje rychlé rozjímání, jak tam mám Briana dostat, přerušilo hlasité štěbetání skupinky zcela jasně identifikovatelných homosexuálů. Byli nepřehlédnutelní.
Využil jsem situace, jelikož jsme právě měli jejich plnou pozornost, přitiskl jsem se na Briana, políbil ho na rty a teatrálně poděkoval za květiny. Věděl jsem, že je to něco, co by v životě neuděl.
Nemýlil jsem se. Chtěl to ošklivé nařčení o jeho romantičnosti setřást a tak nahlas uštěúačně řekl: "Ty nejsou miláčku pro tebe, ale na hrob."
Věděl jsem, že mám vyhráno a raději půjde se mnou než tyhle komedie, ale neodpustil jsem si: "Pro Oscara Wildea?"
Raději jsme se k Oscarovi nevydali a zamířili malou uličkou pryč od hlavní cesty. Nechtěli jsme vidět dojemné scény u hrobu nebo spíš šukání na jeho hrobě. Na to ta skupinka, která nás tak žádostivě pozorovala, vypadala spíš. Osaměli jsme v tichu hřbitova. Jasně jsem cítil, že teď se cítí nejistě zase Brian. Chtěl, ať položím květiny a můžeme jít, ale to jsem nehodlal udělat. Vzal jsem ho za ruku a táhnul dál. Míjeli jsme velkolepé hrobky i malé náhrobečky jen s číslem. Začal jsem mu vyprávět nejprve o poutním místě všech homosexuálů, o hrobce Oscara Wildea a o tom, jaký skandál je s ní spojený. Pak jsem přešel k Jimu Morrisonovi, který zde nečekaně zemřel. Mluvil jsem a mluvil a přitom jsme šli dál a dál. Najednou jsme stáli před malým náhrobečkem posetým květinami. Patřil právě Morrisonovi. Zírali jsme na něj. Ještě ve škole jsem četl jeho životopis a ten mi teď prolétl hlavou. Jim byl živý víc než kdokoli jiný a teď tady leží pod touhle malou deskou. I když vlastně. Bůh ví jestli… Usmál jsem se.
"Briane, bojíš se smrti?"
"Ne."
"Jim řekl: Lidé se bojí smrti ještě víc než bolesti. Je divné, že se bojí smrti. Život bolí mnohem víc než smrt. V okamžiku smrti je bolest u konce. Je to přítel."
"Souhlasím. Raději bych byl mrtvý, než být na obtíž jako mrzák." Řekl Brian, otočil se a zamířil zpět.
Květy jsem položil u hrobu Edith Piaf, kterou mám rád a byla po cestě…
Víc už asi po Brianovi nemohu chtít. Rozjedu se sem někdy sám, krásně by se tu malovalo…
Vyšli jsme v tichosti do slunečního žáru a cítili, víc než dřív, že potřebujeme cítit, že ještě žijeme. Za nedlouho Brian šukal s někým na záchodě nejspíš víc jak jednou a já sváděl vodní bitvu s jedním sexy Italem v bazénu.



NENÍ TO KRAVINA! Je to úžasný!
Moc se mi líbilo, jakým způsobem Justin vmanévroval Briana na ten hřbitov