Pařížské dobrodružství 2.

22. března 2012 v 11:21 | Justinka |  PAŘÍŽSKÉ DOBRODRUŽSTVÍ

První kapitola


Varování: 18+





Coural jsem se bytem a přemýšlel, co s ním podniknu. Vdechoval jsem vůni Brianovy voňavky, kterou použil, než odešel. Bylo to tak příjemné. Poklidil jsem si svůj nový pokoj, vybalil si spacák a zavolal mámě. Vyšilovala, ale nakonec se uklidnila, když slyšela, že jsem živý, zdravý, mám kde bydlet, na čem spát, kde malovat a jsem v pořádku. Chtěla mi dělat přednášku, ale já to utnul s tím, že jsem hodně unavený. Vlastně jsem dnes vzal ještě ranní směnu v jídelně, takže teď jsem toho měl opravdu dost. Osprchoval jsem se, zalezl do spacáku a nechal si zdát sny o Brianovi.

Jenže z mých příjemných a budoucnost mi růžově nastiňujících snů mě vytrhl hluk. Chvíli jsem nevěděl, kde jsem. Pak mi to došlo. Brian se vrátil domů z nočního tahu a nijak se nekrotil. Nejspíš na mě zapomněl. Podobalo se to totiž smršti. Zvuky úderů do nábytku, cinkání skleniček na stole, vzrušené povely a vzdechy z dvou mužských hrdel. O tom nebylo pochyb. Na chvilku bytem zavládlo ticho, ale opravdu jen na chvíli. Pak bylo slyšet hlasité přirážení. Zřetelně jsem slyšel hlasité pleskání kůže o kůži jako by to bylo vedle mě. Vzrušovalo mě to. Ležel jsem tam v té tmě a představoval si ty dva. Moje fantazie se proměnila hned brzy ráno na reálný obraz dvou spících mužů. Oni spali. Polonazí jako bozi.
Na to, abych šel ven, bylo ještě příliš časně, tak jsem si vybalil věci na malování a hodnou chvíli seděl s blokem na parapetu velkého okna a kreslil. Byla to taková nádhera. Před chvílí svítalo a světlo bylo takové zvláštně měkké. Otevřel jsem okno a vdechoval vlahý ranní vzduch. Okolní domy byly bohatě zdobeny a tak bylo nač se dívat, ale mě uchvátil, jako každého v Paříži, výhled na Eiffelovku, který se mi až kýčovitě vnucoval v každém okně. Miloval jsem to. Okamžitě jsem popadl skicák a začal kreslit. Při tom jsem přemýšlel, že bylo zvláštní, když se mě Brian ani nezeptal, jestli jsem gay, nebo jestli mi to nevadí. Asi mu byly mé obdivné pohledy víc než jasné. Nechal jsem přemýšlení a zabral se do práce.

První se vzbudil Brian. Otevřel oči a nechápavě zíral, co tu dělám. Potom jakoby se mu paměť vrátila, váhavě řekl: "ahoj".
Ahoj odpověděl jsem a zvedl jsem se, abych uvařil kávu a oni se mohli v klidu obléknout.
U konvice s kávou jsme se všichni sešli. Podal jsem neznámému ruku a řekl, jak se jmenuji a že mě těší poznat Brianova přítele.
"Bastian," představil se on, mrkl na mě a culil se, až měl pusu od ucha k uchu. Potom něco zabrebentil francouzsky, rozloučil se a byl pryč.
"Co říkal?" zeptal jsem se Briana.
Že máš pěknej zadek a jsi roztomilej, otráveně prohodil Brian.
"Vážně?" potěšeně jsem se usmíval.
"Ne! Říkal, že jsi roztomile naivní a až budeš chtít toho panictví zbavit, že mu máš dát vědět," teď se zase jedovatě usmíval Brian.
"Hmm, tamto bylo lepší," mračil jsem se a taky se styděl a červenal.
To je to tak vidět? Zoufal jsem si, ale raději nic neřekl.
Dali jsme si kávu a snídani si prý koupíme cestou, vyrazili jsme na Brianovo pracoviště. Byl jsem totiž zvědavý na to jeho malování a taky jsem se chtěl jednoduše dostat k Sacre Coeur, po kterém jsem tak dlouho toužil. Nemohl jsem se dočkat. Kdybych se nestyděl, tak bych nadšením nadskakoval jako balónek. Nevěděl jsem kam se dívat dřív… Brian si vedle mě klidně vykračoval, ale já jsem musel každou chvíli nakouknout do maličkých obchůdků, abych zahlédl to nejpřecpanější knihkupectvíčko, možná spíš antikvariát, nejrůznější veteší nacpané bazary, prádlem vonící mandl, před kterým postávaly hodně staré babičky celé v černém. Obdivoval jsem, že na každém rohu je kavárnička se stolky venku na ulici, i kdyby měly být jen dva, tak tam jsou…
Číšníci v bílých košilích postávali ve dveřích a něco si se smíchem vyprávěli, kličkovali mezi stolky s báječně vonící kávou a půlměsíci ještě teplých croissantů nebo odháněli žebráky dál od jejich podniku. Ti měli vždy u sebe nějakého ubohého pejska, protože se přece nežebrá pro sebe, ale pro němou tvář… Když jsem neokouněl po ruchu na ulici, měl jsem hlavu zakloněnou a vstřebával každou římsu, okno, reliéf, barvu, bustu… na fasádách domů. Všechno bylo tak jiné, nové, neobvyklé, nádherné… Dokonce to tu i jinak vonělo. Možná to byly jen ty zvláštní hubené cigarety, které dámy kouřily v kavárnách nebo vůně prádla visícího v malých postraních uličkách, ale bylo to… nadšením bych řval. Tady bych dokázal žít a malovat. Neuchvacovala mě ale jen historie a historické památky Paříže, chtěl jsem vidět modernu, muzea, obchody, Seinu… La Défense, Notre Dame, Louvre prolézt do poslední místnosti a ne se jen kouknout na Monu Lisu, centrum George Pompidoua, Champs- Elyseés, Vítězný oblouk, parky a zahrady, Sorbonnu, Montmartre, Moulin Rouge, hřbitov Pére- Lachaise, abych mohl vzdát hold těm nejúžasnějším velikánům, jaké kdy svět měl… tohle všechno jsem chtěl vidět a zažít na vlastní oči, nohy, uši, srdce… Miloval jsem to tu už teď! Už jsem se viděl, jak se courám podél Seiny s nějakým nádherným francouzem, kterému sice nerozumím ani slovo, ale v mých představách má šik pruhované triko, bláznivě mě líbá a ukazuje mi ta nejromantičtější zákoutí… To jsem chtěl!
Ale teď bylo na řadě malé náměstíčko, pár kroků od Sacre Ceure, kde se to turisty jen hemžilo.
Brian měl přenosný pultík a ten si tam rozložil. Bylo už skoro poledne a slunce pražilo. Naštěstí tam bylo dost stromů, takže tu byla naděje nějakého stínu. Brian vystavil nějaké své práce, a také své výstavní tělo jen v nátělníku, na odiv paprskům a začal lákat turisty k zakoupení obrazu od něj nebo k možnosti okamžitého namalování. Nezdálo se to složité, protože ženské se skoro předháněly, aby na ně tento švarný umělec mohl spočinout svýma uhrančivě hnědýma očima, ve kterých se chtěly utopit alespoň na jednu jedinou pařížskou noc. To by bylo to pravé dobrodružství!
Kdyby tak věděly, jakou vášeň prožil Brian před méně jak deseti hodinami! Brian uměl skvěle napodobit francouzský přízvuk, alespoň se to tak cizincům zdálo. Ale doopravdy jsme byli krajané.
Asi hodnu jsem Briana sledoval a musím říct, že byl zručný. Jenže uměl toho snad méně než já, moc bych se toho od něj nenaučil. Po technické stránce. Co se týče jazyka, smlouvání se zákazníky, flirtování, v tom byl nedostižný. Bavilo mě tam s ním být, moci se propadnout do představ, jak já sám tu stojím… v různých dobách a mými kolegy jsou Toulouse Lautrec, Renoir, Cézanne, Chagall… nedávalo to smysl, ale bylo to pěkné.
Kolem páté, kdy jsem pomohl Brianovi namalovat pár lidí a už měl důkladně prozkoumané Sacre Ceure a celé okolí, se Brian rozhodl, že ho to dnes už nebaví a zajdeme si na rychlou večeři. Naivně jsem se zeptal, jestli se mnou nechce jít na Eiffelovku, ale on se pohrdavě ušklíbl a řekl, že to ho tedy už přešlo. Byl tam už tolikrát…
Myslel jsem, že tam šel proto, že se mu to tak líbí, ale on řekl, že jen a jen proto, že se tam dají sbalit kluci z celýho světa, protože jsou celý nažhavený z té romantiky kolem.
"Hm, vidím, že jsi romantik…" zabručel jsem.
Když jsem se tam potom vydal, byl jsem rád, že se mnou nešel. Bylo tam takových milenců, kteří měli touhu se políbit přímo na věži. Všichni vypadali tak heterosexuálně, že mi to bylo sakra líto, že já nikoho nemám. Raději jsem upřel zrak dolů na krásnou Paříž, abych si zapamatoval každičký detail. Ale pro jistotu jsem si to ještě vyfotil.

Zeptal jsem se Briana, zda mu opravdu nevadí, když to tu trochu předělám a dám do pořádku, kvůli malování. Prý ani v nejmenším, když po něm nebudu nic chtít.
A tak jsem se do toho pustil. Nevadilo mi, že mi Brian nepomáhá. Zalezl odpočívat, aby nabral síly na noční tah.
Přesouval jsem věci, potom bílil, uklízel a přitom jsem měl čas přemýšlet. Nejprve jsem Briana neskonale obdivoval, žil v Paříži a uživil se jako umělec, to přece něco znamená, ale nemusel jsem ho znát roky na to, abych odhadl, že jeho život je sice zajímavá, ale stálá rutina. Celou noc propaří, protančí, prošuká a celé dny sedí na náměstí, maluje turisty… stále dokola. Prohlíží si chlapy, turisty, domorodce, studenty, manžely a taky si je bere. Naprosto bez zábran. Koho chce, toho dostane.
Včera jsme viděli novomanžele, vypadali tak šťastně, nechávali si udělat obrázek ze svatební cesty. Ona byla moc krásná, příjemná a on byl frajer. Dnes v noci, když jsem se šel napít, jsem viděl Briana, jak s tím novomanželem šuká. Vím to jistě. Jeho zcela nový prstýnek se výmluvně leskl v měsíčním světle. Právě proto, že jsem o gayích už něco věděl z jídelny, uměl jsem si spočítat, že tenhle chlap lásku nehledá, chce jen dobré šukání s kýmkoliv, jakkoliv.
Nemůžu říct, že se o mě Brian nepokoušel, neflirtoval… a mě to bylo moc příjemné, ale věděl jsem, že kdybych to udělal, mohl bych taky skončit bez střechy nad hlavou.
Omrzel bych ho, už by mě měl a pak by mě vykopl. Nehodlal jsem si hledat a vyklízet další prostor na malování!
Když volala máma, právě jsem držel malířský váleček a bílil zeď. Smál jsem se, že už maluji, ať se nebojí. Mám se fajn, žádný strach. Ale stýskalo se mi…
Nakonec mi Brian trošku pomohl, ale to jen proto, že mě mohl jistit na štaflích a osahávat mi zadek, nebo aby se mohl pokochat mým polonahým tělem postříkaným barvou.
Dokonce…
Právě jsem domaloval a vysprchoval se, ale zřejmě ne dost důkladně, jelikož na zádech, na místě kam si nedosáhnu, byla pořád barva. Brian mě zahnal zpět do koupelny a já se naklonil nad vanu, aby mi to nechtěné zbarvení smyl. Byl už na odchodu ven, takže měl své oblíbené džíny a nátělník a rozhodně se nechtěl zlít. Po zádech mi tekla teplá voda a Brianovy prsty mi třely špinavé místo, rázně přesto jemně. Najednou se Brian přitiskl k mému vyšpulenému zadku a já zcela jasně mohl cítit jeho bouli na kalhotách. Nejprve jsem prudce vydechl překvapením, ale pak… jsem bezmyšlenkovitě zasténal… "Briane, ne"
Když jsem se zase narovnal, Brian už tam nebyl. Rychlostí blesku vypnul vodu a vypochodoval z koupelny. Mrzelo mě to, ale věděl jsem, že dnes v noci najde dost mých náhrad a nebude se rozpakovat si je přivést domů.
Velmi brzy jsem zjistil, že můj odhad byl správný. Brian se vracíval den co den opilý, sjetý a s někým do postele. Rytmické zvuky přirážení mě přestávaly zajímat. Bylo to spíš nevítané probuzení. Teď už jsem ale návštěvníkům rozhodně ráno netřásl srdečně rukou, pokud tam vůbec do rána zůstali, každý se hodlal co nejrychleji vypařit.
Lhal bych kdybych řekl, že mi to nevadilo. Ten chlap byl tak neskutečně krásnej, když se ráno probudil se sexy rozcuchem, když flirtoval se zákazníky, když na svou nahou hruď stříkal voňavku, aby vyrazil do víru noci. Na tu jsem měl snad i Pavlovův reflex.
Stačilo, abych ji ucítil, a okamžitě jsem měl v hlavě obrázek Brianových bradavek a můj pták tvrdnul.
Brian mě lákal na své tahy městem, prý mě vezme sebou. Párkrát jsem šel a nemůžu říct, že jsem si to neužil, tedy až do…

Seděli jsme u baru a pili. Brian mi nabídl éčko. Ještě nikdy jsem to neměl a on tvrdil, že mi to nic nemůže udělat. Pro jednou. Zkusil jsem to. Bylo to fajn. Lítal jsem si. Tančil jsem jako drak, měl plno energie a taky byl pekelně nadržený. Brian zmizel někam dozadu a tak jsem tancoval s někým jiným. Ten kluk nemohl necítit mé vyboulené kalhoty a rozhodl se mi od toho pomoct.
Odtáhl mě do tmavé místnosti, kde jsem spíš slyšel, než viděl spoustu slastných vzdechů a míhajících se těl. On si klek na zem a už mi dělal dobře. Bylo to tak dobré a já to opravdu potřeboval. Jenže potom se to nějak zvrtlo. Když se zvedl od mého uspokojeného ptáka, tak mě otočil a rychle mi přejížděl po zádech a zadku. Než jsem se nadál, měl jsem džíny dole a jeho tvrdý péro přitisknutý k sobě. Moje panika začala hlásit poplach. Najednou jsem byl zcela při smyslech. Snažil jsem se mu vykroutit, ale on mě držel pevně za boky. Říkal jsem mu, že nechci, ale on mě vůbec neposlouchal.
Mumlal si spíš pro sebe, než pro mě, zatímco na sebe soukal kondom: "Bude se ti to moc líbit, uvidíš. Jean Pierrek je moc dobrej!"
Jenže já to vidět opravdu nechtěl. Ne tady. Ne takhle. Ne s ním. Měl jsem strach a věděl, že chci pryč. Nemohl jsem ale nic dělat, jeho nadrženost mu dávala daleko víc síly než mně. Zařval jsem: "NE!"
Potom se od někudy ze tmy objevila pěst a ta "milého" Jean-Pierrka poslala k zemi. Kvičel jako podsvinče. Za pěstí se vynořila už celá postava. Brian. Stál jsem tam s kalhoty u kolen a třásl se.
Řekl mi, ať se obleču a vedl mě domů. Ještě nikdy jsem ten náš neuklizený kutloch neviděl raději.
Tu noc už Brian nikam nešel.
Sedli jsme si na gauč a povídali si. Neustále jsem proklínal vlastní hloupost. Byl jsem ochoten tomu pitomci jeho služby oplatit, ale ne se nechat znásilnit. Brian mě ale tišil, že ne znamená ne a nebyla to moje chyba. Přesto to byl opravdu hnusný zážitek a byl jsem Brianovi vděčný, že mě zachránil. Brian na mě viděl, že jsem úplně mimo. Objal mě kolem ramen a já se k němu přitiskl. Zvedl jsem hlavu a dal mu pusu. Zašeptal jsem "děkuji". Opatrně mi polibek vrátil a já zas jemu. Bylo to tak hezké. Chtěl jsem víc, chtěl jsem víc Briana, ale ne dnes. Opravdu ne…
Ani nevím, ale… usnul jsem mu na klíně.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Tsuki | E-mail | 22. března 2012 v 13:21 | Reagovat

Dobře dobře, aspoň kousíček malinkatej romantiky :-D Hodně moc se těším dál, to je hrůza, takhle nás napínat :)

2 Saskya | 22. března 2012 v 14:59 | Reagovat

:) záchranca Brian :) ako inak
zlatí sú :)

3 Luczaida | Web | 22. března 2012 v 15:21 | Reagovat

jéééžiš to je tak pěkný! :-) Já tu povídku prostě miluju, romantika neromantika :-D

4 Rowene | 22. března 2012 v 15:25 | Reagovat

Jééééé.... :-P  :-P  :-P  :-P  :-P

5 Rowene | 22. března 2012 v 15:59 | Reagovat

Jéééééé.... :-P  :-P  :-P

6 Justinka | Web | 22. března 2012 v 17:03 | Reagovat

Já tedy nevím co byste chtěly:D Pro mě je courání Paříží nebo ranní malování oparu kolem Eiffelky romantika největší. Ani k tomu nepotřebuju nějakýho amanta. :-P

Rowene! Z takového komentáře nepoznám, jestli se ti to líbí nebo ne:D :-P
A vidíš, že jsem vstřícná a snažím se své čtenáře víc než potěšit ;-)

7 Tsuki | E-mail | 22. března 2012 v 19:30 | Reagovat

[6]: Promiň, špatně jsem se vyjádřila... :-P Tak to napravuji: Hurááá, konečně jsem se tý romantiky dočkala! Stačí? :D (Pro mě to byl jenom kousíček, jinak by to ani s Brianem nešlo, aniž by byl OOC) ;-)

8 Rowene | 23. března 2012 v 7:44 | Reagovat

[6]:To se mi líbilo tak, že jsem nenacházela slov. Malování oparu kolem Briana musí být slast největší. :-D

9 Nyoko-chan | Web | 23. března 2012 v 14:29 | Reagovat

aach, to bol nádherný diel... chudáčik Justin, vedela som, že mu Brian pomôže :D

10 Saji | Web | 23. března 2012 v 19:58 | Reagovat

Oni jsou úžasnííí :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Layout by Luczaida.blog.cz | Nastaven 2. 2. 2015