PRO NĚJ část 6.

3. června 2011 v 20:00 | Justinka |  PRO NĚJ



Odcházel jsem, snažil jsem se vypadat klidně, ale… Nohy se mi klepaly jako malému klukovi.
Celé týdny jsem snil o Brianově polibku, přehrával jsem si všechny možné situace, kdy a jak by k němu mohlo dojít a… Jako obvykle jsem si nikdy ani nedokázal představit, jak…
Bože… Byl …
Brian!
Brian! To nejdokonalejší, co jsem kdy zažil, nikdo a nic se mu nemohlo nikdy ani přiblížit…
A přesto to bylo jiné, on byl jiný, byl… Bože, tohle se skrývalo pod tou jeho arogantní maskou? Tohle jsem neviděl? O tohle jsem málem přišel?
Chtělo se mi tancovat po ulici, byl jsem v euforii, jen díky tomu jedinému polibku… Nebyla to slova, nebyla to vyznání, ale… Byl to ON, on, ke kterému jsem snad konečně pronikl…
MILUJU HO!
Miluju ho! Srdce mi bušilo v rytmu těchhle slov jako v nějakém kýčovitém filmu… Co se slovy? Co s vyznáními, k čemu mi byla?
Brian…
Už jsem se nebál, už jsem snad chápal… S kouskem lítosti, že si myslel, že tohle musí skrývat, že tohle mi nemůže ukázat…
Teď už vím, už chápu…
Brian…


Nevěděl jsem, co s tím Justin udělá. Pošle mě do háje nebo mu budu za to stát? Nikdy jsem se před nikým tolik neodhalil… Nevěděl jsem, co dál… Najednou sem se bál.
Vzkázal po Cynthii, že se mnou potřebuje mluvit a zamluvil si čas, kdy už bývají skoro všichni pryč. Nevadilo mi to, stejně jsem byl v práci skoro pokaždé poslední a dlouho do noci. Zejména teď, když jsem neměl za kým spěchat.

Bylo pár minut po šesté, páteční večer. Ozvalo se zaklepání na otevřené dveře kanceláře a Justin v nich zůstal stát. Sledoval jsem ho.
"Pane Kinney," řekl předpisově, tak jak jsem po něm chtěl.
Ušklíbl jsem se:
"Taylore."
Byla to směšné držet se formalit, když jsme jeden druhého znali tak dobře. Pokynul jsem mu, aby se posadil.
Sundal jsem nohy ze stolu, kam jsem si je dal odpočinout, upřel na něj oči a zeptal se.
"Chtěl jste se mnou mluvit?"
Rychle přikývnul, jako by na to čekal, díval se přímo na mě a začal mluvit.
"Trochu jsem přemýšlel. A rozhodl jsem se, že byste mě měl vzít zpátky."
"Ou." Líbilo se mi, s jakou jistotou to říkal, ale zachoval jsem kamennou tvář.
"I když jsem udělal několik chyb. Myslím, že vy byste udělal mnohem větší, nedat mi druhou šanci."
Přesunul jsem teatrálně jazyk na stranu a řekl: "Vidím."
Čas se zpomalil. Bylo to tu. Teď.
Tohle je ta chvíle, kdy řešíme, co se opravdu stane dál… Teď se to musí už rozhodnout, já se musím rozhodnout. Justin se už rozhodl.
A rozhodl se pro mě.
Srdce se mi rozbušilo…

"Protože teď rozumím tomu, co ode mě potřebujete…" klidně pronesl. Chtělo se mi zavřít oči, ach ano, Justine, asi už víš… Cítil jsem se odhalenější než nahý…
Nechal jsem hlavu skloněnou, ale podíval jsem se na něj.
"A vím, co můžu očekávat já od vás," pokračoval Justin. Jiný, klidný, dospělý Justin, už ne puberťák, Justin muž…
Vzdychl jsem a zamířil k nějaké dohodě.
"Také rozumíte tomu, že po vás bude požadováno, pracovat dlouhé, těžké hodiny, někdy až pozdě do noci?"
Nevypadl z role ani na sekundu. Bože, jeho odpověď mě dostala, rozbouřila mi krev v žilách až k absurditě:
"Bude mi potěšením pracovat pod vámi." A pak dodal, tak že jsem se okamžitě vzrušil "pane."
Vtáhl jsem rty dovnitř, abych se nesmál nebo nepokazil hru.
"A už nikdy… nebudete pouštět v mé přítomnosti houslovou hudbu." Další "odkopání", přijmi to, Justine a neptej se…!
Pousmál se, ale neuhnul očima ani na milimetr. Skoro zašeptal: "Slibuji."
Četli jsme si z očí naše sliby do budoucnosti a pak jsem řekl: "Dobře. No pak, myslím…, že byste… mohl začít… okamžitě." Pomalu jsem se zvedl a obešel stůl, abych Justinovi trochu vyšel vstříc.
Vše bylo jasné, prosté, jasné, nekomplikované… Už žádné komplikace a nevyřčená slova… Nebylo proč v téhle hře pokračovat, ale nikdo jí nechtěl porušit. Usadil jsem se na mém pracovním stole přímo před ním. Sledoval mě a pak se zvedl.
Zvedl se a otočil se ode mě.
V tu chvíli se mi snad srdce zastavilo. Nemluvili jsme tady celou dobu jen o práci, že ne, že teď neodejde… Žádný podobný rozhovor bych už nedokázal vést.
Ale on jen došel ke dveřím a zavřel je.
Oddychl jsem si a snažil se, aby to na mě nepoznal, až se otočí zpět. Aby nepoznal, že Brianovi Kinneymu se klepou nohy… Kvůli němu, kvůli jedinému člověku na světě, kterému jsem nechal nahlédnout pod masku…

Zavřel jsem dveře a zamkl jsem.
Možná se mi trochu třásly ruce, nevím. Nepřemýšlel jsem, jediné co jsem dokázal vnímat, bylo, že tam je Brian a pro mě. Že je zase můj. Že jsem to dokázal…
Otočil jsem se.
Opíral se o stůl, hlavu skloněnou, ale tvář otočená ke mně se usmívala. Jinak než dřív, otevřeněji, chyběl tam ten kus opony, ta maska, a to, co jsem viděl, bylo nádherný. Brian Kinney, jak ho nikdo nespatřil…
Miloval jsem ho. Víc, než kdy předtím a snad proto jsem se - bože můj - bál…? Je to vůbec možné?
Tohle byl skutečný Brian a já náhle věděl, že nesmím už nic pokazit. Bál jsem se…
Přišel jsem k němu, postavil se mezi jeho roztažené nohy; přitáhl si mě k sobě. A já se k němu přitiskl s takovou úlevou a štěstím, bylo to jako se vrátit domů, do bezpečné náruče…
Políbil mě.
A já byl vděčný za tu ruku, která mě držela v pase, protože se mi kolena změnila v rosol, země se mi zahoupala pod nohama, musel jsem se ho chytit, zajet prsty do jeho vlasů, přisát se k němu…
Potřeboval jsem ho cítit, splynout s ním, být jeden…
A on mě držel, jako by mě už nikdy nechtěl pustit, přitahoval si mě blíž a blíž…
Chtělo se mi brečet, ale byl jsem kurva šťastný…
Polibek se stal naléhavějším, začal ze mě stahovat svetr, ne rvát, jen ho prostě stahoval, oči hladové, zamžené touhou…
Přejel mi rukou po žebrech a já se zkroutil ve smíchu, ze kterého probublávala touha.
Hladově jsme se znovu políbili, žíznivě jak zachránění z pouště a ano, já byl, protože život bez něj byl poušť, jen písek keců…
Potřeboval jsem jeho kůži, cítit jeho tělo, skutečnost, už ne jen představy, ale nespěchal jsem, nechal jsem ho, ať mě svlékne jako prvního, potřeboval to a já chtěl tuhle potřebu naplnit… Protože tenhle Brian byl vším, o čem jsem kdy snil a … Ať už se stane cokoli, už nikdy neuvěřím jeho masce…
A pak konečně tělo na tělo, asi jsem zešílel slastí, jeho ruce, jeho ústa, jeho… Hladil jsem ho, líbal na všech místech jeho nádherného těla a nemohl se ho nabažit. Jediné nač jsem dokázal myslet, bylo, že ho už nikdy nechci ztratit. Ale pak už jsem nemyslel na nic, protože vesmír vybuchl a já vybuchl s ním. Pro něj, pro toho, koho miluju.

A bylo to pryč. Už jsem dál nemohl předstírat.
Opřený o stůl, jakoby zamyšlený, viděl jsem jeho oči, holé a upřímné, napjaté, stejně jako jeho nervózní úsměv, na hranici mezi prosbou, touhou a zoufalstvím…
A tak jsem… Podlehl…
A když zamkl a vracel se, všechno mé sebeovládání mě stálo ho nepovalit na zem a v jediném okamžiku ho nepřinutit křičet slastí pod mým tělem, křičet tak, aby to vyplnilo všechny moje osamělé hodiny a dny…
Pomalu ke mně přišel, obličej plný touhy a svítil, svítil jako slunce, můj, můj Sunshine…!
A jeho rty, ta dokonalá ústa se přitiskla na má, otevřela se a já konečně vydechl, všechna ta tíha a smutek ze mě spadly, byl tu, byl tady a byl MŮJ…
Svlékal jsem ho pomalu, chtěl jsem si vychutnat každičký detail toho alabastrového těla, které mě mučilo v představách…. A jeho tělo a jeho ruce a ústa, on celý beze slov mluvil o stejné touze, potřebě a lásce… kurva ano, lásce…
Věřil jsem mu.
Bůh mě zatrať, věřil jsem mu…
K čertu se vším.
K čemu je mi sebeovládání, pověst, image? Jen k nocím plným hořkosti. Mám to, co potřebuju, nořím se do něj, prohýbá se pode mnou, osleplý bezdechou slastí, je…
MŮJ.
Se zasténáním šeptám jeho jméno, to které jsem chtěl v sobě zabít:
"Justine."


Stáli jsme na schůdkách Babylonu, já Ted, Ben a Michael, sledovali něco úžasného. Bylo to jak svatý obrázek pro gaye. Byli opět spolu, tak krásní, tak neuvěřitelní. Najedenou se zdálo, že odtud nikdy neodešli. I když ne… Změna tu byla. Musel jsem se usmát, po tomhle nemůže už nikdo Brianovi uvěřit, že se nemazlí. Bylo to mazlení a hlazení a líbání a milování na parketu. Ty dva od sebe nemohli odtrhnout ruce, ústa, boky, srdce. Viděl jsem to.
Neodolal jsem a musel jsem říct: Vidím, to co myslím, že vidím?
Ben se šťastně zasmál a odpověděl mi: " Jo, je to největší sjednocení od dob Německa."
Zasmáli jsme se všichni až na Maikyho. Tvářil se jako Bůh pomsty. Všichni jsme ho, kromě Bena samozřejmě mohli teď vídat v přítomnosti Briana mnohem více a nejen to. Brian byl často opilý, zfetovaný a rád, že stojí na nohou, opíral se o Maikyho a líbal ho. Brian byl v rauši z drog, Maiky byl v rauši z Briana, protože nic nepil, aby mohl Briana odvézt domů a tam ho svalit úplně mrtvého do postele. Všichni jsme doufali, že ta doba tímto návratem k Justinovi, končí. Jen Maikymu to asi bylo líto.
Vyzval jsem Bena k tanci a když jsme mířili na parket, tak z něj Brian s Justinem právě mířili do zadní místnosti. Vše bylo tak, jak má být. Svět se zase začal točit tím správným směrem.
 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

2 samba | 3. června 2011 v 22:32 | Reagovat

Nádherný .Škoda ,že je konec.Těšim se na další povídky.Úžasně umíš popsat pocity .Dík

3 Justinka | Web | 4. června 2011 v 14:29 | Reagovat

[1]: Prima videjko, bezvadně jim sedí pohyb do hudby :-D
Zjednala jsem nápravu, všude kde jsem mohla:-)(daily slash, všechny díly i na seznamu kapitol - už žádná mystifikace :-D  :-D  :-D )

[2]: Další jistě budou, i když si tady stěžují, že píšu rychle. O_O
Děkuji, ale pocity byly aliččina parketa a záležitost, souhlasím umí to skvěle. :-)

4 Pája | 4. června 2011 v 18:04 | Reagovat

Krása holky. Nejlepší byl konec z pohledu Emmeta. :-) A poslední 2 věty jsou velice trefné. No, už se těším na další povídky :-)  :-)  :-)

5 BKlady.bizarre | 5. června 2011 v 1:40 | Reagovat

Joo, ten pohled z Emmetovy strany je super, jinak moje oblíbená scénka (a koho taky ne) :)) .

6 T.P. | Web | 6. června 2011 v 15:31 | Reagovat

Tuhle část naprosto zbožňuju :D!
Musím se znovu přidat ke chvále :). Hrozně se mi líbí cokoliv psané s pohledu Emmeta a tohle prostě mělo úplně všechno, co to mít mělo ♥.

7 Justinka | Web | 7. června 2011 v 12:20 | Reagovat

[4]:

[5]:

[6]:Sleduju, že vás víc jak skvělý návrat bere Emmet :-D Budu se na něj muset zaměřit :-D  :-D  :-x  ;-)

8 keishatko | E-mail | Web | 12. července 2011 v 14:32 | Reagovat

fakt nádherný koniec :D

9 Karin | 11. března 2013 v 21:33 | Reagovat

Konec se mi moc líbil. :-P

10 market | 17. listopadu 2015 v 17:39 | Reagovat

Nádherná povídka, moc za ni děkuji :-)

11 Justinka | Web | 18. listopadu 2015 v 23:18 | Reagovat

[10]: Já děkuju za komentář! Málokdo se obtěžuje u starší povídky :-x Udělalas mi radost.:-)

Začetla jsem se do ni a hned jsem měla chuť si to pustit! ;-)

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Layout by Luczaida.blog.cz | Nastaven 2. 2. 2015