PRO NĚJ část 5.

2. června 2011 v 18:02 | Justinka |  PRO NĚJ






Dostal mě, kurva, dostal mě docela lehce.
Tohle jsem mu fakt nemohl a nechtěl odmítnout. Vlastně chtěl.
Hrál si se mnou jako kočka s myší, ale on byl tak sladký, a zjevně o to stál… stál… o co vlastně? Myslí si, že nevím, co chce? Myslí si, že mu žeru tu jeho "praxi"? nejsem debil… Praxi sice potřebuje, ale… Chce něco, někoho, víc. A já vím koho…

Stejně jako vtrhl do mé práce se Justin vrátil do Babylonu…
Byl všudypřítomný.
Dnes se ke mně přidal na baru. Prý to bylo fantastický mě tu potkat.
Bože, to si dělá srandu? Já tu byl celou dobu. A kde byl on?
Dělal jsem, že mi nedošlo, že spolu s fidlalem už nemohou být a zeptal jsem se, kde má svýho kluka. Svou lásku navěky… Jo byl jsem jedovatej, ale proč bych mu to měl usnadňovat? Ať se snaží… On opustil mě. A pěkně veřejně…
Věčnost, kterou měla jeho pravá láska trvat, nebyla prý tak dlouhá.
Hmm, a teď co? Mám mu skočit kolem krku? Zrovna tady, kde mě tak ponížil a opustil s tím… Jo, skočil bych… skoro, jen mi ta absurdní představa prolétla hlavou, absurdní a tak kouzelná, chytit ho a líbat až bude bez dechu, že jsem musel polknout a zamrkat, abych se vzpamatoval… Éčko a Justin nebyla dobrá kombinace, pokud jsem nebyl připravený na to, že s ním budu, pokud jsem si chtěl hlídat, co dělám…
Ale on chce tančit! Ptá se mě, jestli mám rád tu píseň…
WTF?
Smyslně si olizuje prsty od vylité vodky s tonikem. Sleduji, jak saje svůj prst. Musím pryč!
Ještě ho poučím, že já se můžu veselit celou noc, protože mě nevykopne zítra šéf, poděkovat za drink a jít pryč. Ne, nemůžu. Ne, takhle lehce a brzy…

Fuck, šel jsem na to příliš rychle, ale zdálo se mi, že můžu. Copak jsem v Brianových očích neviděl ani jiskřičku zájmu? Copak jsem tam nezahlídl maličkou naději?
Když mě sledoval v Babylonu, jak šukám toho cizího kluka a přitom mám být s Ethanem, nemohl ode mě odtrhnout oči. Pak už se ani nesnažil dělat, že se dívá jinam, bylo to jako bychom se milovali spolu, bylo to nádherný a mě to dalo možná naději… Copak jsem si to všechno jen vysnil? Patrně ano, a čemu se divím, jsem odborník na lhaní si do kapsy, ethan je toho důkazem. Určitě ano, podle toho, jak mě odpálkoval v Babylonu, když jsem s ním chtěl jen pít a tančit. Měl jsem to už tak naplánované. Věděl jsem, že se jeho ruce při tanci neudrží, aby mě nevzaly kolem ramen, boků, aby si mě nepřitiskly… Že si prostě budeme blíž.
Shit a on?
Měl bys jít spinkat jako malý fakan, abys byl zítra svěží a okouzlující v práci!
Dobře podělal jsem to. Myslel jsem, že to bude jednodušší. He? Jak mě něco takového napadlo? Asi mi už touha zamlžuje mozek. Jednodušší s Brianem Kinneyem? Nikdy.
Ale tak dobře tedy. Zkusím to jinak. Budu ten nejvzornější, nejúžasnější, jednoznačně nejhezčí a nejpřitažlivější internista, kterého Vangard měl. Budu dokonalý a nebudu mu lézt do zadku. Uvidíme…
Opravdu jsem se snažil a nejen pracovat. Každé ráno jsem měl čistě vyžehlenou košili, svetr či vestu barev, které měl Brian rád, úzké, přiléhavé kalhoty, ale nic nevkusného, jen aby mi v nich zadek hezky vynikl, naleštěné boty a přesvědčení, že nesmím být dotěrný. To na Briana nefunguje.
A pak se mi při jedné příležitosti povedlo nenuceně, a fakt jsem to myslel upřímně, jen bych to asi jindy řekl jinak, ne tak "vznešeně", Briana pochválit a zdálo se mi, že ho to potěšilo a já získal svoje body zpět a tím i novou naději, že by to mohlo vyjít, jen to chce čas. Naděje umírá poslední a já chtěl věřit. A na držení se toho, co chci, čemu chci věřit, jsem odborník…


Bože můj, věděl jsem, co dělá, proč to dělá, jak dokonale to má naplánované, ale - zabíralo to.
Promenádoval se po Vangard se svým malým zadkem v úzkých kalhotách a jeho blond hlava zářila snad všude, kam jsem šel. Dokonce mě chválí… Věděl jsem, že jsem eso při jednání se zákazníky, věděl jsem, že jsem nejlepší na nápady na reklamy, věděl jsem, že jsem kurva úžasnej, ale co mě nikdy nenapadlo, že bych byl stvořil přátelský tým pracovníků. Nejlepší, nejvýkonnější, nejoddanější, ale přátelský? A navíc pod tou vší dokonalostí jeho prohlášení bylo znát - že si to opravdu myslí…
Byl tak okouzlující. Znal jsem ho jako puberťáka v obtaženým triku, přes který mu vystupují bradavky, což mimochodem miluju, ale tohle bylo jiný. Tady už nebyl puberťák, nebyl polodítě, byl… Jako tehdy když mi přinesl náramek. Dospělý, schopný, nikdy jsem si vlastně neuvědomil, jak dobrý je, musel jsem ho obdivovat a nejen jeho umění v oboru, ale i jeho vkus, o kterém jsem nikdy netušil, že ho má…Ty jeho blankytné vesty ladící s jeho očima, to jeho slušňácké skoro odměřené chování, zvláště když jsem věděl, jaké dokáže s tou svou nevinností dělat nestoudnosti, jak křičí, když je orgasmus silnější než může zvládnout, jak se jeho tvář a chodidla kroutí v rozkoši vášně, jak zatíná svaly, aby zvýšil uspokojení nás obou… Kurva, jsem tvrdý jako skála a to okolo mě jen prošel!
Tak tohle není dobrý… Fuck!

A pak? Pak jsme vzali našeho nejšikovnějšího manekýna na prezentaci Eye Conic Optic, měl jen nandat naše návrhy na stojany a ani to se mu nezdařilo, dokázal je upustit… Bože, zabil bych ho! Jenže náš mladý pán je tak roztomilý, že ta děvka z Optic se s ním musela vybavovat. A on? Neumí držet pusu zavřenou. On je totiž kurva umělec! Umělec, který neví, že je tu na to, aby držel hubu a díval se, jak to dělaj dospělý. Ne, on jí naservíroval moje koule na stříbrným podnose a ještě se kurva tváří, že neví, co se stalo. Takhle mě sejmout, už zase… Vzteky jsem neviděl, ale bohužel jsem viděl, viděl jsem jeho a … Emoce jsou svinstvo…
Mám tohle zapotřebí? Já přece nemám milence, nemám přítele, nemám vztah, tak se kurva nepotřebuju trápit s nějakým zmetkem.
Byl jsem vytočenej, tohle musí skončit!

Jenže on přišel a tvářil se, že pípne: už se to nestane a já padnu na zadek. Tak to ne chlapečku. Chtěl ses učit, tak se uč. Podělal si to - máš padáka.
Nechápal to! Divil se! Prý ocenil bych, kdybyste mi dal druhou šanci, pane Kinney.
"Nikdy jsem ti neměl dávat ani tu první. Sbal si věci a vypadni." Docházely mi síly, kterýma jsem se držel na uzdě.
"No hádám, že tohle jsem mohl čekat…
Ani jsi nechtěl, abych tu začal dělat. Nechtěl jsi vidět můj obličej každý den, když přijdeš do práce. I když řekl bych, že část mě tak trochu doufala, že by ti to nakonec nevadilo. Že by sis na to možná dokonce zvykl."

"Jo." Povýšeně jsem se zasmál, jako že to teda ani náhodou. Ale byl jsem na sračky… Copak mě měl opravdu tak zmáknutýho????
"Asi jsem se mýlil, když jsem…Uh, do hajzlu s tím, to je jedno."
Sledoval jsem ten jeho taneček. Věděl jsem, kam to směřuje, věděl jsem, co chce dosáhnout… A měl jsem na vybranou… Stát tam a dívat se, jak odchází z mého života, protože i on byl pro mě čitelný a já v jeho tváři viděl porážku, porážku a prohru, takže mohl jsem stát a dívat se, nebo jsem mohl… Nebo jsem mohl shodit masku. Projevit se otevřeně, dát mu najevo, jak moc ho chci a potřebuju, bez ohledu na to, jak vždycky neomylně dokáže podkopat můj image, nebo možná právě proto? Nevěděl jsem. Chtěl jsem utéct, chtěl jsem ho líbat, chtěl jsem…
A najednou to tu bylo, asi mě osvítil nějaký Duch svatý, tedy pokud by pro nás queer existoval, věděl jsem, že tentokrát už z toho utéct nechci. Chtěl jsem ho tak strašně moc, že mi bylo jedno, jak to bude vypadat, jen když ho budu zase moct držet, líbat, proniknout jím, hladit, cítit jeho dech vedle mého, jeho malé silné tělo bude ležet na mém a bude mě hřát, propojí se do mě a už nikdy neodejde…
"Co?" Zeptal jsem se, ale on se začal oblékat a odcházet. Tak to tedy ne! Tentokrát neuteče!
"Že když tvůj malej románek s Paganinim juniorem skončil, mohl bys přiběhnout zase zpátky?" bože, jo, zaškemrej jen trošičku a já po tobě skočím, seru na image, seru na všechny, řekni jo! ŘEKNI TO!
"Jo, něco takovýho." Tohle nestačí, Justine… Mluv dál!
"Promiň."
"Já vím. Je to stupidní."
"Skoro tak stupidní jako hned skočit na ty jeho hovadiny," nemohl jsem si to odpustit, abych mu to nevyčetl, ale do očí jsem se mu nepodíval, nedokázal jsem to, kurva, klapaly se mi nohy, co to se mnou bylo?
"Ale ty jsi mladej a nezkušenej," provokoval jsem ho, potřeboval jsem, aby už konečně řekl něco… něco, čeho bychom se mohli chytit na cestě zpět.
"Co? A ty jsi snad ten chytrej? Kdyby si vůbec měl nějakej rozum, nikdy bys mě nenechal odejít."
No zrovna sem jsem se dostat nechtěl. To mám padnout na kolena a odprosit? To by měl snad on, ne? Podíval jsem se na něj, protože zvýšil hlas a já slyšel, jak se klepe rozrušením. Oči mu metaly blesky, planul v nich smutek a zoufalství a porážka… Byl tak nádherný…

"Řekl bys mi, že dělám největší chybu svýho života, že toho budu celej život litovat. Že to cos mi dával ty, bylo tisíckrát… milionkrát víc, než to, co on mi mohl nabídnout."
To bylo kurva dobrý. Jo, to bylo ono! Jenže pak to posral, když dodal: "Řekl bys mi, že mě miluješ!"
Shit. Byl jsem připravenej vzít ho zpět všema deseti, ale nebyl jsem připravenej mu vyznávat lásku. Už zase? Copak se nic nenaučil? Že to jsou jen kecy, na kterých svět nestojí. Bože, můj copak spolu nemůžeme být, ani by to ze mě pořád ždímal? Uhnul jsem pohledem.
"Že mě budeš milovat, i potom, co budu pryč." Tan malej zmetek mě prokoukl. Poznal to. Tak co ještě chce? Abych mu vyprávěl, jak strašlivě mě to bolelo a bolí, když se na něj musím jen koukat? Jak každou zatracenou noc sním o něm a budím se tvrdej jako puberťák, bez ohledu na to, kolik tricků předtím ojedu? A že ta tvrdost je jen malinká starost a malinký problém v porovnání s tím, jak mě to uvnitř pomalounku zabíjí?
Ne. Nebyl jsem na to připravenej, pokud vůbec kdy budu, a tak jsem to musel shodit.
"Tak na tohle čekáš, že to uslyšíš?"
"Ano." Zaznělo jasně a pevně, vážně to chtěl. Mlčel jsem.
"Ale jako obvykle, ty to nikdy neřekneš, tak je prostě jasný, že půjdu." Hlas poraženého, hlas odsouzence, hlas odevzdání se…
Kurva, on to vzdal. Vzdal to! To nemyslí vážně. Zažene mě do kouta a pak odejde? Chytil jsem ho, když mě míjel cestou ke dveřím…
"To je ti tak podobný. Neslyšíš to, co chceš, tak si odejdeš. Zkus se pro změnu, postavit sám za sebe. Měj nějaký koule!" málem jsem zakřičel, ale bylo to jako volání o pomoc. Udělej kruci něco! Já to nedokážu, už jsem takhle moc dlouho, podej mi ruku!
Stál tam. Tak blízko u mě, díval se mi upřeně do očí a přemýšlel. Pak se jeho ruka vymrštila a chytla mě pevně za zátylek. Jeho horké rty se na mě přitiskly. Polibek po tak dlouhé nekonečné době, kdy jsem nemohl cítit jeho rty. Skoro se se mnou zatočila podlaha. Stál bych tam a líbal ho navždycky, bylo to tak známé a dokonalé, ale on náš polibek ukončil.
Odtrhl se ode mě, podíval se mi do očí a odešel. Stál jsem tam a na rtech jsem cítil jeho chuť a jeho dech a jeho sliny a tak strašně jsem ho chtěl, až to bolelo. Srdce mi bušilo a já nevěděl, co bude dál.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Pája | 2. června 2011 v 18:50 | Reagovat

Teda takhle to utnout v tom nejlepším. Co bude dál.  Se nedočkám zítřka, jak to asi dopadne ;-) Strašně se těším. :-)  :-)  :-)

2 Justinka | Web | 2. června 2011 v 20:58 | Reagovat

[1]: Velké finále bude až zítra... :-D  :-D  :-D Jsi úžasná komentátorka, thanks!

3 samba | 2. června 2011 v 22:54 | Reagovat

Tak tohle byla nálož,teď to musím vydejchat ,nebo neusnu sakra.Díky ,díky nádhera :-P

4 keishatko | E-mail | Web | 12. července 2011 v 14:28 | Reagovat

dobre to povedal Brian...za svojím si musí stáť a bojovať a nie sa vzdať pri prvej prekážke :D

5 Karin | 30. října 2016 v 22:13 | Reagovat

Justine doufám že to doopravdy nevzdáš. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Layout by Luczaida.blog.cz | Nastaven 2. 2. 2015