PRO NĚJ část 3.

31. května 2011 v 17:36 | Justinka |  PRO NĚJ










Věděl jsem, že je něco sakra špatně, ale nechtěl jsem si to připustit. Proč tohle Ethan chce, proč to dovolí, aby někdo manipuloval s jeho životem, s jeho city, s mými city? Glenova nabídka by jistě nebyla poslední v jeho životě! Má mě vůbec rád? To mu za to nestojím?
Já bych to neudělal!

Ale jak řekl Brian, má obětovat kariéru pro kus blond zadku? No to jistě nečekám, ale co ano?
Co vlastně chci? Najednou jsem si nebyl tak jistý…
Je to Ethanův život, Ethanovy zmrzlé prsty na ulici, Ethanovo opičkování, aby dostal nějaký peníz, Ethanovy hodiny cvičení. Tak kdo jsem já, abych mu kazil kariéru? Zvládnu to!
Zvládnu to, protože to chci zvládnout. Vždyť to tak dělá plno hvězd. A navíc… koupil ty prstýnky, ty kterým se Brian tak vysmál. Ty, které ale pro mě byly znakem pouta, toho, co nás svazovalo, našeho slibu, i když ne na papíře, naší lásky, naší sounáležitosti… Čert vem to "tajemství", miluje mě, důkaz nosím na ruce…
Ale já smlouvu nepodepsal, takže si nenechám ujít jeho první opravdové vystoupení. Začal jsem se těšit.

Skoro až kýčovitě jsme se rozloučili a já mu div nezamával kapesníčkem, abych se neprozradil. Celý den jsem chodil s hloupým úsměvem na tváři, a když jsem si odpoledne půjčoval od Daph auto, zpíval jsem si. Dobrá nálada mi vydržela až do Harrisburgu, byl jsem si jistý, že dělám něco, co správný milenec musí udělat. Jsem s ním, i když o tom neví, jsem s ním, jsem jeho podpora, tichá a v pozadí, jeho zázemí…
Tak jsem se těšil...
Opravdu si ten kokot, ano, řeč je o jeho manažerovi, myslí, že mě udrží od Ethana? Nikdy. Dobře, vždyť ho chci jen vidět hrát. Jako divák. Nic víc! Nebudu se k němu hlásit, nebudu se s ním objímat a, jaká škoda, ani ho líbat, dokonce si nedovolím ani potřást mu rukou, aby mě neprozradily mé milující oči a radostný úsměv. Ne. Nic. Jen se na něj budu dívat a budu spokojený.

Hrál fenomenálně a sklidil veliké ovace ve stoje. Bylo to krásné. Cítil jsem se tak pyšný! Tohle byl MŮJ přítel, co na tom, že to nikdo nevěděl, já to věděl a to mi stačilo.
Dostal tucet bílých růží a pak mu všichni chtěli poblahopřát. Sledoval jsem ho, jak je nadšený a radostí je září. Ten pocit byl i ve mně.
A pak?
Pak tam byl ten kluk. Stačil jediný pohled a sevřelo se mi srdce, bylo mi na zvracení. Bylo mi hned jasné, o co tam jde. Jeho oči ho jasně prozrazovaly. A ještě víc Ethanovy. Jak známý mi byl tenhle pohled zpod přivřených víček, to olíznutí rtů ten úsměv v koutku úst, jak jsem je znal, jak často jsem je vídal, když mě uháněl sladkými řečmi o tom, co by bylo, kdyby byl můj přítel.
Nemohl jsem se na to dívat, ale neměl jsem sílu od nich svůj pohled odtrhnout. Jako odsouzenec, co se dívá na gilotinu, jako skokan, pohlížející do propasti…
Vyřešili to za mě. Vydali se někam do soukromí.
Vztek, zlost, pocit podvedení, smutek ve mně bublaly. Už jsem tam nemohl stát ani minutu. Musel jsem se prodrat ven.
Teď.
Hned.
Nebo se udusím.

Cesta domů byla dlouhá a já se uklidnil. Rozhodl jsem se počkat, co mi k tomu Ethan řekne. Nebudu vyšilovat. Nebudu… Nemám také úplně čisté svědomí, ale já hřešil jen v myšlenkách! Počítá se to?
Vyčerpaně jsem se posadil u Woodyho a lil do sebe jedno pití za druhým. Přemýšlel jsem o tom všem a padal na mě čím dál hlubší smutek. Na prstě mě pálil prsten, který mi Ethan dal na důkaz své lásky a - věrnosti? To slovo mělo pachuť… Aby byl se mnou, když on tu nemůže být? A co z toho, kurva, mám?
Ještě ke všemu se tam objevil Brian. Nechtěl jsem, aby mě takhle viděl.
Jako vždy to zcela přesně vystihl, prý mám štěstí, že mám prsten.
Shit.
To sakra mám.
Nechtěl jsem už nic cítit, nechtěl jsem už na nic myslet, chtěl jsem se propít do zapomnění. Co se to děje, co dělám špatně? Kam se to můj život řítí?
Ethan všechno zlehčil, shodil to, rozmluvil mi to a řekl, že žárlím.
Ošil jsem se. Já? Já žárlím? Já, který takovou dobu tuhle vlastnost snad ani neměl? Anebo jsem ji v sobě dusil, jak nejvíc to šlo?
S Brianem o tom nemohla být ani řeč. Ne. To bych se musel zbláznit nebo se ho vzdát.
Jenže s Ethanem? Hlava mi třeštila a moje včerejší deprese si vybrala daň na mé dnešní kondici. Co když má pravdu a já skutečně viděl něco, co tak být nemuselo? Jel jsem dost dlouho autem, byl jsem napjatý jak Ethanovo vystoupení dopadne, emoce si mohou s člověkem zahrát podivnou hru… Co když se mýlím? Ethanovo vysvětlení bylo tak jasné a jednoduché, to musela být pravda, lži jsou řece komplikované, ne?
Co když - je TOHLE vážně ta pravá láska s věrností a oddaností? Co když tenhle pocit strachu je toho důkazem?
Co když… jsem žárlil na Ethana, který OPRAVDU miluje jen a jen mě. Zalil mě vlastně pocit štěstí. Ano, je to tak! Tohle bude LÁSKA.

Chtěl jsem mu své pochybení, že jsem myslel, že mi šuká s někým za zády, nějak vynahradit. Sebral jsem poslední peníze a udělal pro něj oslavu jeho triumfálního návratu. Těšil jsem se jako malý, jak prožijeme dlouhý večer se spoustou něžností a milých slůvek, která hladí. Budeme jíst, pít, vyprávět si. Miloval jsem to. Tohle Ethan uměl dokonale, byl takový romantik a uměl si to vychutnat.
A on takový dnešní večer byl, hladil mě, krmil hroznovým vínem a ze rtů mu tak lehce splývalo, jak mě miluje. Ještě pořád jsem se toho nemohl nabažit.
Prý snil o mých sladkých něžných polibcích, myslel na mě… Rozhodl jsem se mu je hned předvést! Chtěl jsem ho udělat šťastným!
Zrovna, když mělo dojít na tu zajímavější část večera, ozvalo se zaklepání. Shit. Může si vůbec člověk někdy užít bez vyrušování?

Jenže to nebyly skautky se sušenkami, ani protivní sousedé, ale ten kluk, kluk ze včerejška. Prý student hudby, co chtěl jen poradit, konzultovat, pomoci.
No přišel patrně pokračovat… Ale rozhodně to nebylo ve studiu hry na housle. Spíš ve studiu hry na tělo. Chudák, přišel celý rozechvělý a s pugetem růží… Dokonce mě považoval za Ethanova spolubydlícího. Znechucením se mi udělalo špatně. Kruci, já jsem kretén!
Jak jen mohl tak lhát? Jak jsem jen mohl tak snadno uvěřit? Kam jsem dal rozum? Jak jsem se sám mohl přesvědčit o tom, že Ethan nemůže být úplně stejnej jako…
Jako kdo? Brian takovýhle nikdy nebyl. Nic nesliboval, nikdy nelhal. Když nic jiného tohle ne.
Jsem pitomej a Ethan mi lhal. Podvedl mě a lhal mi do očí. A já to nechtěl vidět, věděl jsem to, ale nechtěl jsem tomu věřit, rád jsem se nechal obelhávat a teď to zatraceně bolí.
Rve mě ta hra na pravou lásku na kusy!
Kam se hrabou všichni Brianovi chlapi, které si bral jen tak pro potěšení, ale miloval jenom mě!
Brian mi nikdy nelhal a nesliboval nic, co nemohl dodržet. Nesnažil se mi nalít do hlavy co nejvíc keců a lží. Tohle všechno mi prolítlo bleskově hlavou.
Nenáviděl jsem Ethana a nenáviděl jsem sebe, že jsem byl tak hloupý a na ty kecy mu skočil.
Najednou jsem toho měl dost. Až po krk. Dusil jsem se tím a věděl, že je naprostý konec. S tímhle člověkem nebudu.
Zatím co se Ethanovi podařilo zbavit své včerejší múzy, ve mně se zvedal vztek.

"Chci být jen s někým, kdo chce být jen se mnou. S někým s kým budu moct být navždy. Kecy. Myslels to vážně jen v té vteřině, kdys to říkal," plival jsem na něj slova a rval ten pitomej pugét, kterej dostal od kluka kterýho včera vojel.
Nedovedl si odepřít oslavu svého úspěchu. Pan koncertní umělec je slavný. Všichni ho chtěli, tak proč by si nevzal svou odměnu?
Shit.
Moje ruce byly zalité krví a bylo mi to jedno. Moje srdce na tom bylo hůř.
"Jsi lhář," řval jsem na něj.
"Nechtěl jsem ti ublížit."
"To je tak směšný, tak žalostně chabý, že na to ani nebudu reagovat. Zkus něco jiného," řekl jsem to tak panovačně, že ho ani nemohlo napadnout mi neodpovědět. Neříct pravdu.
"Já… kryl jsem si zadek."
"To je lepší. Pokračuj." Vyzval jsem ho, ale vlastně jsem to nechtěl slyšet, moje hysterie se zvedala každou jeho větou.
Nedokázal beze mě být jednu jedinou zkurvenou noc, tak co s ním…
Musel si vzít toho slintajícího fanouška… Dráždil jsem ho, urážel a ze zoufalství parodoval…
Zařval na mě: "Byla to jen jedna blbá chyba! Podívej se, kolikrát jsi prominul Brianovi!"
"Já NIKDY nic neprominul Brianovi! NIKDY jsem NEMUSEL…" hořce jsem se mu vysmál.
Koukal na mě jako, že mi nerozumí, nechápal ten propastný rozdíl. Najednou jsem viděl docela cizího člověka, copak jsem ho nikdy neznal, copak jsem tak chtěl věřit, že jsem byl slepý?
Jako malému dítěti jsem mu tedy řekl:
"Protože ON mi nikdy nic neslíbil. Ale TY ano."
To už se mi hrnuly slzy do očí, už jsem musel skončit, tohle nešlo dál.
Serval jsem z prstu ten jeho proklatej prsten, aby ho mohl věnovat nějakému dalšímu snílkovi…
Pochopil, že definitivně odcházím.
Zoufale se mě snažil přesvědčit, že mě potřebuje, ale já věděl, že beze mě přežije docela dobře. Miluje stejně jen svou hudbu. Ale já potřebuju opravdovou lásku, kterou jsem nikdy neměl. Nebo měl a ztratil?
Opět jsem se opil u Daphne do zapomnění. Držela mě v náručí a odpustila si všechny ty kecy, že to věděla, byl jsem jí zato vděčný.


Stavil jsem se na oběd v jídelně a Justin vypadal jako hovno. Stejná červená teplákovka, neumyté vlasy, kruhy pod očima, strniště, bez úsměvu. Nepodobalo se mu to. Z nějakého důvodu jsem měl dobrou náladu a neodpustil jsem si na to neupozornit.
"Co ty jsi, detektiv?" zeptal se a já se zasmál:
"Ne, jenom je to ten samej úžasnej komplet, který jsi měl včera." Věděl, že se mi moc nelíbí.
"Strávil jsem noc u Daphne, jestli je to z nějakého důvodu tvá starost," řekl. Tak pomalu a unaveně, ani se neotočil, ani se mi raději do očí nepodíval, jen se mě snažil odkázat do patřičných mezí, že to není moje věc.
Neodpustil jsem si: "Objevil jsem snad disharmonickou notu v zamilovaném refrénu?"
Podíval se na mě tak smutně a vyčerpaně, uhnul očima a bylo jasné, že na tohle mi neodpoví.
Najednou mi ho bylo až líto. Nebýt Tedova příchodu, snad by mi ujelo i něco milého a hezkého, něco co jsem si nemohl dovolit říct… Ještě že nás zastavil Ted s díky za záchranu svého malého, ubohého života a zadku.

 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Pája | 31. května 2011 v 18:10 | Reagovat

Krásný, krásný, krásný. Musím se opakovat :-)
Ethana nesnáším, ale byl pro J a B důležitou částí, jinak by si neuvědomili spoustu věcí.
Že bude zítra další, prosím , prosím :-)

2 Justinka | Web | 31. května 2011 v 18:20 | Reagovat

[1]: Jasně, že ano! Bych to nevydržela. Už je přednastaven, jedu pryč. Ale tebe bych nešidila ani za nic! ;-)

3 Pája | 31. května 2011 v 18:34 | Reagovat

[2]: Super, se těším :-)  :-)  :-)

4 samba | 31. května 2011 v 19:52 | Reagovat

Tak jsem slzu uronila ,krása

5 keishatko | E-mail | Web | 12. července 2011 v 14:17 | Reagovat

v tomto s Justinom súhlasím, Brian mu nikdy nič nesľúbil, vždy vedel na čom je

6 Karin | 30. října 2016 v 21:53 | Reagovat

Parádní čtení. [:tired:]

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Layout by Luczaida.blog.cz | Nastaven 2. 2. 2015