PRO NĚJ část 1.

29. května 2011 v 18:21 | Justinka |  PRO NĚJ














Dobře jsem věděl, kdy Brian nebude doma a budu si moct v klidu sbalit těch pár věcí, které jsem u něj měl. Mělo to být tak snadné…

Prostě mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak…
Chodil jsem loftem a viděl jsem nás, viděl jsem nás na každém místě.
A i když bych měl být na Briana naštvaný, to on mě přece k Ethanovi od sebe tou svou neústupností vyhnal, všechny ty obrazy v mé hlavě byly příjemné, krásné, milé vzpomínky. Až příliš milé a až příliš krásné…
Naše zmrzlinové polibky, moje poprvé v téhle posteli nebo to, jak mě k sobě tiskl, když jsem měl noční můry a snažil se mi ze všech sil pomoci. Viděl jsem nás, když jsme se nemohli dostat dál, než ke kuchyňskému ostrůvku a animálně si to užili. Viděl jsem naši něžně pomalou soulož ve sprše, kdy jsem to se zavřenýma očima vnímal, tolik potřeboval alespoň na chvíli vnímat, jako milování, namlouvat si, že to pro Briana není jen šukání, jen jiná dokonalá varianta z jeho bezbřehého repertoáru způsobů, jak zvýšit rozkoš, jak si se mnou pohrát, dokonale, ale úplně bez lásky...?

S láskou? Bez lásky? Už je to jedno.
Zavrtěl jsem hlavou. Ne, já jsem přece dál. Jsem teď s Ethanem!
Jenže moje rozhodnutí se asi vůbec nedotklo mého mozku. Teprve teď jsem plně pochopil, jak to Brian myslel, když mi při mém, našem poprvé říkal, že vždy bude se mnou…
I při milování s Ethanem se mi sem tam vybavovaly věci, při kterých jsem CÍTIL Briana. Stejně si mě přidržel, stejně mi přejel přes vlasy, nasadil stejné tempo…
A přitom to vůbec nebylo stejné a já dobře věděl, co z toho bylo lepší…
Dost!
Nebudu už na Briana myslet. Hodil jsem posledních pár věcí do tašky a rychle jsem z loftu vypadl.











Uvažoval jsem. Vždyť ze mě ten kluk (ne dávno už nebyl ten kluk, je to Justin a vždycky bude, nikomu se ke mně nepodařilo dostat blíž než jemu, ani Michaelovi ne) udělal naprostýho nýmanda přede všemi, před přáteli, známými a obchodními partnery pro RAGE projekt, odkopl mě jako psa, nechal mě tam stát a hrdě odkráčel s tím fidlalem.
Měl bych ho nenávidět do morku kosti a měl bych ho nechtít už nikdy vidět. Měl bych…
Ale nějak jsem nemohl.
Dobře jsem věděl, že jsem se sice snažil, ale to co chtěl, jsem mu dát nemohl. A taky jsem dobře věděl, že jsem se mohl snažit i víc…
Neuměl jsem být jiný, než jsem byl, už moc dlouho žiju tímhle životem, životem, kterého se nic a nikdo nesmí dotknout…
Možná, možná bych to chtěl změnit…
Ne, teď už je to jedno.
On zatím utekl. Utekl za krásnými řečičkami a já ho prakticky vystrčil ze dveří.
A teď se mám zlobit?
Ne, doufám, že bude teď kurva šťastný.
Ale proč to tak hrozně bolí?
Není přece žádný problém vrátit se ke svému způsobu života, navíc, když jsem ho ani s ním neopustil. Tak o co jde?
Opít se v Babylonu, jít do zadní místnosti, ošukat ty nejžhavější kluky, dát si E, vymazat všechno z hlavy…
Jo, to všechno jsem dělal.
A nefunguje to!
Nefunguje! Fuck!
Nejdřív jsem byl jakoby otupělý, nějak mi to nedocházelo, ale když jsem chodil loftem, který byl najednou tak nesmírně prázdný, strohý, beznadějně osamělý bez jeho věcí, které se vždy povalovaly, kde neměly, k zbláznění tichý bez NĚJ, docházelo mi, pomalu a neochotně, že loft už není stejné místo. A já už nejsem stejný člověk…
Potvrzení téhle domněnky, tohohle nevítaného pocitu, tohohle, pro Briana Kinneyho, tak smutného zjištění bylo, řekněme, dost bouřlivé…
Dneska jsem viděl Justina a Fidlala u holek na oslavě. Sevřely se mi útroby bolestí, jak moc bych ho chtěl obejmout a políbit a říct, aby se vrátil… Jediné nač jsem se zmohl, bylo zeptat se, jestli má co chtěl? Zbláznil jsem se? Brian Kinney nežebrá! Co jsem čekal? Že řekne, že se mu zatraceně stýská? Pfff.

Do toho na mě vystartoval Maiky. Sledoval můj pohled a tím svým šestým smyslem někoho, kdo vás tak dlouho a dobře zná a miluje, vycítil, jak mi je. To bych unesl. Jenže to vypadalo, že je na Justina naštvanej víc než já. Snažil jsem se jeho rozhořčení proti Justinovi krotit, ale on se nedal zastavit. A pak to řekl. Řekl něco tak neskutečně hnusnýho, jako by tam se mnou na té tmavé, ledové nemocniční chodbě nebyl… řekl, že možná Justin neměl přežít, že jsem ho tam měl nechat umřít, to už bylo moc…
Skončilo to tím, že jsem Maikovi jednu napálil.

Pro všechny jsem byl sobeckej bastard, ale on neměl právo něco takového říct .





Ano, byl jsem to já, kdo řekl Brianovi o Justinově "podvádění", ale to co následovalo, jsem nečekal…
Dobře, nějak jsem nikdy nepochopil, co Justinovi pořád vadilo.
Věděl od začátku, že se Brian nezmění. Ani kvůli němu.
Všichni ho pořád litovali, s jakým zvířetem musí vydržet a nakonec to byl on, kdo podváděl a ponížil Briana, jak nejvíc to šlo.
Ale to co jsem nechápal ještě víc, byl Brianův postoj.
Znal jsem ho dobře a stačil mi jediný pohled do jeho hrdých očí, abych věděl, že lžou, chtějí, aby všichni uvěřili jejich fuck off.
Ale já za tím viděl ten nekonečný smutek pro toho malého nevděčného hajzla a to mě dopalovalo k zbláznění. Nesnesl jsem, aby takový malý zmetek, pro kterého Brian udělal první poslední, kurva, zachránil mu život, s ním takhle jednal a přede všemi s ním zametal.
Proto jsem mu řekl, ať vypadne z našich životů.
A když jsem to řekl Brianovi? Bránil ho, bylo mu to jedno, jako by nechápal, co mu ten zmetek provedl…
Vytočil mě k nepříčetnosti…
Nedal jsem si bacha na hubu, nedal jsem si bacha na všechny ty typické varovné příznaky, které jsem měl vnímat…
A pak se to stalo a Brian mě uhodil.
Poprvé v životě.

Když jsem se potom snažil o samotě u komiksů uklidnit a rozebíral jsem to celé znovu a znovu, přišel jsem na ohromující myšlenku:
Brian Kinney chce toho nevěčného spratka zpět.
On ho miluje…
Opravdu miluje.
Tak moc, že je mu jedno, co udělal.
Ovšem, bylo to i na mě moc odvážné. Nemohl jsem tomu uvěřit. Zahnal jsem tu myšlenku pryč.
A navíc… Brian se omluvil…. A začal se chovat jako kdysi, jako "před Justinem"… Byl zase "můj"… Točil se jen kolem mě… A všech těch bezejmenných tricků, kteří mi nijak nevadili. Protože jich bylo tolik, že neměli ani podobu ani jména. Byli ničím, ne jako ten malej hajzl.
Brian se z toho dostane, vím to. Bylo nám přece teď spolu tak dobře. Jako za starých časů. Může to zase být Brian - Maiky show.







Vypadl jsem z té prokleté lesbické párty pryč, neměl jsem tam chodit. Zvedl jsem telefon a slečně z eskortní služby jsem přesně do detailů popsal, jaký můj hustler na večer má být.
Do posledního zkurveně nádherného Justinova detailu. Tak ubohej jsem byl…

Jak říkám, jsem ubohej, ale já jsem s ním prostě tak moc chtěl být, dotýkat se ho, cítit ho, jeho tělo, jeho sevření, slyšet jeho vzdechy… Tvářit se, že se nic nestalo, že je vše v pohodě, že jdeme dál. Alespoň na chvilku. Tohle bych nikomu nepřiznal ani na smrtelný posteli!
Bylo to šílený. Ano, užil jsem si, ale potom to bolelo snad ještě víc. Už jsem to nikdy neudělal.
Když odešel, zkurveně mi došlo, co všechno jsem ztratil a nemluvím o hustlerovi.

Naopak. Snažil jsem se vybírat si v Babylonu úplně odlišné typy kluků. Bylo ale jedno po kom jsem sáhl. Ať to byl afroameričan nebo kluk s bronzovou kůží a vlasy jako uhel. Šikmé oči, vystouplé lícní kosti, to je jedno, jak jinak vypadali…

Šukal jsem je, jenže pokaždé stejně, jako jsem to dělal s Justinem.
A on to byl, koho jsem najednou pokaždé viděl, jak se pode mnou vzpíná, jak si přejíždí rukama přes vlasy, když jsem mu zakázal dotknout se sebe sama a ukončit tak náš duel.
Zarýval jsem svůj pohled do jeho blankytně modrých očí. Cítil jsem jeho dokonalé, talentované štíhlé prsty umělce, jak po mě bloudí a hladí mě. Pevně si mě přitahují a způsobují mi rozkoš k nevydržení.
Ale pak jsem otevřel oči a byli tam všichni ti snědí, udýchaní kluci s vyšukanými mozky z hlavy a nebyl tam ON.
Bylo to k zbláznění…
Hrál jsem svou roli, frajera, který je naprosto v pohodě a přitom hrozilo každou chvílí, že…
Že co?
Že začnu prosit, doslova škemrat, ať se vrátí?
Podplatím Ethana?
Nebo dokonce tu jeho pitomou hudební soutěž, aby vyhrál a táhnul do světa, kde při tom, jak jsem ho vnímal, mu jeden Justin stačit nebude, zatímco mě, mému tajnému já, by stačil?
No bohužel, ještě kousek hrdosti mi zbyl a tohle nebylo žádné řešení. Ani jedno.
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Pája | 29. května 2011 v 19:18 | Reagovat

To je tak krásně smutný :-) Moc se vám to povedlo holky. Třetí série je pro mě nejhezčí. Ikdyž byli od sebe a ani jeden si nechtěl přiznat, že bez toho druhého nemůže být. Těším se na pokračování. :-)  :-)

2 samba | 29. května 2011 v 23:53 | Reagovat

Nádhera,opravdu. :-)

3 T.P. | Web | 30. května 2011 v 8:23 | Reagovat

Víkend jsem tu nebyla a už se tu oběvilo TOHLE O.o?!
Vážně je mi blbý se stále opakovat, ale nedá se nic dělat... Je to naprosto krásné, dokonalé, realistické, výstižné... ♥ :D! Už aby tu byla další část :P :))!

4 raketka.cz | Web | 3. června 2011 v 19:14 | Reagovat

Chceš vyhrát Minibike, R/C model Ferrari,
originální hru COD:Black Ops nebo MP4 přehrávač ? Koukni se na
http://raketka.cz/soutez-c.-1 a zůčastni se letní soutěže raketka.cz

5 keishatko | E-mail | Web | 12. července 2011 v 14:03 | Reagovat

chudáčik Brian...Mike to trochu prehnal...xi

6 Jane | 14. prosince 2011 v 20:10 | Reagovat

To fakt bylo úžasný
A Maiky to nepřehnal trochu, ale hodně

7 Karin | 30. října 2016 v 21:24 | Reagovat

Chudák Brian ale Maiki si to zasloužil. :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Layout by Luczaida.blog.cz | Nastaven 2. 2. 2015