Jména

18. května 2011 v 20:39 | Justinka |  Povídky - RPS

JMÉNA

Podobnost s žijícími či nežijícími osobami je čistě náhodná.

Ne, není to nějaký chvilkový rozmar. Pobláznění, která v životě přicházejí a zase odcházejí a vy zůstáváte pevně ve svém stálém svazku a váš partner to jistě ani netuší. Netuší, co se vám občas honí hlavou. Ne, přesně to to není.

Je to tady totiž pořád, stále. Už když jsem si s mým partnerem něco začínal, tak jsem to věděl, myslel na to, dokonce s tím počítal. Tak to bylo.
Těšilo mě vyslovovat to jméno, těšilo mě mazlit se s ním a moci ho používat v nejintimnějších chvílích. Možná, že to byl ze začátku jen flirt nebo úlet, ale já objevil, jak mě to naplňuje při té vší bezmoci, kterou cítím, protože prostě nemůžu mít toho, koho bych tolik chtěl. A on? Nic netušil a byl ze mě vedle. Někdy bych nad sebou vzteky, hanbou, ubohostí brečel.Pfff, nebylo to tady vlastně od začátku našeho vztahu. Ten neodbytný pocit na něj pořád muset myslet, říkat si co právě teď dělá, co bych chtěl, aby dělal. Proč tedy nejsem s ním, když po tom tak prahnu? Protože jsem to podělal. Věděl jsem to kurva hned, jak jsem to udělal a možná ještě dřív. Ale já jsem musel.
Po tisící se ujišťuji, že jsem musel, vím to a stejně mi to nepřijde od života férové. Bylo nám spolu tak dobře, byl dokonalý, tělo řeckého boha, za které bych byl ochoten dýchat a duše anděla. Skromný, hodný, chápající a přesto nemohl nebo nechtěl pochopit, že já takhle dlouho žít nemohu. V utajení, neustálé skrývání, lži, fiktivní přítelkyně, kecy. Ne, takhle můj život nebude vypadat, i kdybych měl ztratit to nejcennější, co na světě mám. JEHO.
Věděl jsem, že se řítím do obrovské propasti, ke které jsem se sám tlačil tím, že jsem tlačil na něj, aby tenhle způsob života změnil. Nechtěl. Nemohl. Neudělal to. A tak jsem odešel.
Málem mi to srdce utrhlo, ale dalo mi to jistou dávku svobody a největší žal, jaký jsem kdy poznal.
Najednou mi na životě nezáleželo, neměl jsem potřebu se za něčím hnát, být lepší pro někoho. Držela mě nad vodou jen práce.
A pak jsem potkal toho kluka, co se jmenoval stejně jako ON.
Vlastně mi nezáleželo na tom, jak vypadá. On chtěl mě a já? Já chtěl moci šeptat nahlas to jméno.
A pak se z toho stal zvyk, rutina, protože to tak šlo. Zůstali jsme spolu. Bylo mi totiž jedno, s kým jsem, když nemohu být s NÍM.
Vlastně jsem díky jednomu mohl být s tím druhým. Jak to?
Žil jsem ze vzpomínek a chránil je jako posvátný oheň.
Když si ke mně můj partner přilehl a lehounce mě hladil po nahých zádech, věděl jsem, že jsou to JEHO prsty, které mě laskají. Zavřel jsem oči a slabounce zavrněl. V mé hlavě to byla jen a jen JEHO ruka, která mě tak vroucně laskala a připravovala. Přejížděl po mém zadku a já ho na něj vystrčil, jen abych MU udělal radost. Věděl jsem, jak to mám rád. Jestli to měl rád i můj partner nevím, ale nestěžoval si a poctivě mě dál laskal. Pootočil mě a já ucítil jazyk na bradavkách.
Pro mě to byl ten nejkrásnější a nejtalentovanější jazyk, jaký jsem kdy viděl. Věděl to a moc rád ho na mě vystrkoval, aby mě poškádlil a nebo mě přivedl až před brány ráje.
Tenhle jazyk to nedovedl, ale mě to nevadilo. V mé hlavě se zpětně odehrávalo, to nejlepší mazlení, které jsem mohl dostat.
Zasténal jsem. Zasténal jsem jejich společné jméno a chtěl jsem HO. Chtěl jsem ho tak strašně moc mít uvnitř sebe. Tak moc mě ta touha bolela.
Konečně do mě pronikl a já se oddal své nejoblíbenější představě.
Za mýma pevně zavřenýma očima se odvíjel ten nejkrásnější film. Sledoval jsem jeho pevné svaly na bicepsech, přejížděl jsem rukama po plochém bříšku, stiskl dokonalý zadek, zaryl se nehty do bronzově opálených zad.
Rytmus se zrychlil a mně zrychlila dech představa JEHO oříškových očí, které mě bez přerušení sledují, a je v nich nekonečná touha. Touha po mně. Opakoval jsem nahlas to, co mi jeho plné rty šeptaly: " Pojď za mnou. Udělej to pro mě." Oba jsme HO poslechli a spolu s naším uvolněním jsem vykřikl JEHO jméno.
Pak jsem konečně otevřel oči, a pohladil svého partnera za to, že mi to umožnil znovu prožít.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 alice | 18. května 2011 v 21:31 | Reagovat

krátké neznamená dobré... a tohle je dlouhé a víc než dobré... kua, už zase bych brečela... :-(

2 Justinka | Web | 18. května 2011 v 22:48 | Reagovat

[1]: Ty? O_O Jsem na sebe pyšná, ale raději bych kdybych tohle "nemusela" psát a bylo to nad slunce jasné...

3 Pája | 19. května 2011 v 9:32 | Reagovat

teda Justinko, krása. Je to tak hezky smutné :-)  :-)  :-)

4 keishatko | E-mail | Web | 15. července 2011 v 1:56 | Reagovat

krásne a smutné zároveň...idem si to prečítať znova :-P

5 Justinka | Web | 15. července 2011 v 9:40 | Reagovat

[4]: Snažím se, ale stejně nějak nemůžu přijít na chuť Randyho Brianovi Belukhovi... :-(  8-O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Layout by Luczaida.blog.cz | Nastaven 2. 2. 2015