ZIMA

22. ledna 2011 v 19:51 | Justinka |  Povídky na jeden zátah
Varování: kdo nesnese nedokončené znásilnění, nechť nečte dál!:-( Ale konec bude dobrý.:-) 18+
rampouchy

ZIMA

New York

Justin

Sakra, jsem tak ubohý! Jen víc, jen houšť.
Sedím tady už spoustu měsíců, v téhle hnusné díře a jediné čeho jsem dosáhnul, je, že je ze mně hladovějící umělec. Prodal jsem zatím jen tři obrazy a z toho se teda žít nedá. Galerie v NY byly snad spjaty nějakým kartelem, protože jakmile mě uvidí - k čertu s tou mou vizáží patnáctiletého chlapečka - a zjistí, že nejsem odtud, tak se většinou na obrazy ani nepodívají. Nemají zájem. Bože, co jsem si myslel? Potřebuju agenta. Rozhodně. Sám je prostě nepřesvědčím.
Ale nejdříve se teď potřebuju rozehřát. Maluji už několik hodin a ruku mám úplně ztuhlou.
Těžko říct, jestli je to od držení štětce nebo z toho, že i když topení jede na plné obrátky, tak mi jde téměř pára od pusy. Mrznu.


Zalil jsem si vodou z varné konvice instantní polévku a rychle jí spolykal. Alespoň na chvíli mě snad zahřeje. Ne, nechci už se další večer choulit pod několika dekami a myslet na Briana.
Bože, jak mně se stýská. Začínám pochybovat, že tohle vydržím. Chci to zvládnout. Nikdo to neměl jednoduché, ale...
Ne, dost. Potřebuji pohyb. Teplo. Alkohol. Půjdu tancovat. Už jsem dlouho nebyl. S největším sebezapřením jsem se rychle převlékl. Hodil na sebe nejtlustší svetr, co jsem měl, šátek, tlustou bundu a rukavice. Skvělé, jsem jak lední medvěd. Vystoupil jsem do ledových, vymrzlých ulic.
V klubu se přece zahřeju.
Dal jsem si panáka a šel na parket. V mých žilách začala konečně kolovat krev a ne ledová tříšť. Tancoval jsem do úmoru a prokládal to něčím na baru. Později raději vodou. Dokonce jsem se začal potit. Byl to skvělý pocit, na který jsem od podzimu docela zapomněl. Kolem mě tancovalo spousta kluků, dva mě vzali mezi sebe. Cítil jsem jejich vyboulené kalhoty na sobě. Za chvíli jsme všichni tři zamířili k zadní místnosti.
Okolo půl druhé jsem si řekl, že jsem si už užil dost zábavy. Byl jsem spokojený, vytancovaný, zahřátý, unavený. Oblékl jsem se a razil si cestu k východu. Venku mě zase obestřel mráz.
Přitáhl jsem si blíž k tělu moji péřovou bundu a vydal jsem se rychlými kroky k domovu.
Silné slovo, takhle jsem si domov tedy rozhodně nepředstavoval. Ale mám tam místo na malování a postel, po které jsem toužil. Zvedl jsem si šátek ještě výš přes ústa, abych nelokal ledový vzduch. Za sebou jsem uslyšel nějaké těžké kroky a hlasy, které prozrazovaly, že jejich majitelé se od alkoholu vůbec nedrželi zpátky. Najednou se ty kroky začaly zrychlovat a než jsem se nadál, někdo mě držel ruce za zády a byl jsem přitisknutý k omítce nejbližšího domu. Přes ústa jsem měl nějakou smradlavou rukavici.
"Hej, ahoj kámo. Byl sis zapíchat v tom teploušským klubu? No né, božínku a jaký to bylo?" smáli se.
Vrtěl jsem hlavou a huhňal do rukavice, že ne. Rozhodl jsem se lhát pro záchranu života.
"Né. A cos tam dělal? Jen řekni." Někdo mi pustil obličej, ale byl připravený dát ruku hned zpět, kdybych začal křičet.
"Jen tancoval. Sám."
"Jó a proč nejdeš do ňákýho slušnýho podniku? Proč lezeš mezi buzeranty? Ty si snad myslíš, že jsme úplně blbý, viď? Seš zasranej teplouš, buzerant!!"
Popravdě nevím, zda vypadali pitomě. Stihl jsem jen zahlídnout, že jsou to dva běloši a jeden černoch. Zato ten vypadal jako almara. Vazba.
Vzpomněl jsem si na lekce od Codyho. Ale já proti těmhle třem? Nemám šanci.
Přistála na mě první rána a v zápětí další. Bránil jsem se, ale nemělo to cenu. Brzy jsem ležel na mokrém, zledovatělém chodníku a jen jsem si chránil hlavu a obličej.
Měl jsem strach. Měl jsem příšerně hrozný strach. Ležel jsem úplně paralyzovaný. Nemohl jsem se ani pohnout. A to nejen proto, že mě ti tři drželi. Nemohl jsem ani křičet. Byl jsem si naprosto jistý, že mě zabijí. Vrátily se mi všechny ty šílené pocity z mého prvního napadení, umocněné tím, co se mi dělo právě teď.
"Tak ty nám chceš lhát, chlapečku? S námi si teda zahrávat nebudeš!"
Začali mě kopat. Cítil jsem příšernou bolest po celém těle a viděl jsem míhat podrážky těžkých vysokých bot. Patrně s kovovou špičkou. Znal jsem je. Můj táta měl jedny takové.
Teď jsem se s nimi měl seznámit opravdu důkladně. Mám snad zlomená žebra. V puse jsem měl kovovou chuť krve, která mi tekla z nosu, ale neodvažoval jsem si ji utřít a tak sundat moje tlusté rukavice z hlavy.
Když mě přestali kopat, jednoho z nich napadlo, že mě všichni tři pomočí. Prý si nic jiného nezasloužím. Slyšel jsem cinkání kovových spon a přezek a rozepínání kalhot. Najednou mě dvě velké tlapy popadly za boky a strhly mi dolů moje džíny i se spodním prádlem.
Okamžitě na mě zaútočil ledový vzduch, ale jen na chvilku. Potom na mě začaly dopadat tři teplé proudy moči.
Rozhodl jsem se, že přežiju jedině, když jim nebudu odporovat a dráždit je. Ležel jsem tam a strašně se klepal zimu, strachy, ponížením, vztekem na ně….
Ukázalo se ale, že žádná varianta není dost dobrá. Když se mi dostatečně nasmáli, jeden z nich povídá: "Podívejte se na toho malýho teplouše, jak tady leží, ani nepípne, ani se nebrání, ani se nebojí. Jemu se to totiž líbí! Tak to by měl dostat odměnu."
Přestal jsem dokonce i dýchat. Co to bude? "Ne, už nechci. Nechte mě, prosím. Prosím."
"Ale neboj, tohle se ti bude líbit. Bude to to, co ty máš rád." Strčil mi nohou do zadku a pak mi silou rozevřel nohy.
"Tady Charlie má moc pěkný péro. To je škoda, že ho nemůžeš vidět. Slintal bys blahem. Všichni homouši by ho brali všema deseti. Uvidíš, budeš nadšenej. Jenže von je na holky.
Na dost drsný holky a od jedný takový coury chytil kapavku. Myslím, že takovejhle dárek by se měl poslat dál. Že jo Charlie!" V hlavě mi bily zvony na poplach.
"Né, né!!!"
Jasně jsem na svým zadku cítil jeho penis BEZ kondomu. Začal jsem sebou zuřivě mlátit. Vjel do mě takový strach, který mi dával ohromnou sílu. A i když mě jeden z nich držel a druhý byl na mně, začal jsem sebou tak mlátit, že se mi podařilo je setřást. Zoufale jsem křičel o pomoc. Samotnému mi z toho křiku tuhla krev v žilách. Nejdřív mi okovaná bota přidupla ruku a pak jsem s ní dostal do hlavy. Omdlel jsem.

Probralo mě pleskání na tvář.
"Proberte se. Jak se jmenujete? Co je vám? Co se stalo? Proberte se."
Opatrně jsem otevřel jedno oko. Druhé jsem otevřít nemohl. Bylo zalité krví.
Bože, děkuji. Byl to policista. Nikdy jsem nikoho neviděl raději.
Zvedl mě a odnášel do policejního vozu. V mé hlavě se rozjel kolotoč otázek. Stihli to? Znásilnili mě? Všechno mě bolelo od kopanců a ran, ale doufal jsem, že poldové přišli včas. Doufal jsem, že mě od ještě vážnějších zranění ochránila moje tlustá péřová bunda. Iracionálně jsem si uvědomil, že mi ji koupil Brian ještě v Pittsburghu. Opět jsem omdlel.

V nemocnici jsem se dozvěděl, že se stala veliká hromadná bouračka a všechny nemocnice jsou plné. Proto mě také na pohotovost vezla policie, protože čekat na sanitu, tak umrznu.
Svlékli mi mokré a špinavé šaty, vzali vzorky, RTG, otřeli mě a ošetřili.
Doktor mě ujistil, že žádné sperma v mém konečníku nenašel a nic nenasvědčuje znásilnění.
Děkuju, tak se mi ulevilo.
Pak jsem musel učinit svědeckou výpověď. V nemocnici by si mě rádi nechali, ale měli beznadějně plno a noví a noví pacienti pořád přijížděli. Doktor mě propustil domů, ale kdybych začal zvracet nebo mi bylo hůř, mám se prý vrátit. Mám lehký otřes mozku, zlomenou ruku, zlomená tři žebra a nesčetně oděrek a pohmožděnin. Vyvázl jsem prý z toho překvapivě dobře. Předepsal mi léky na bolest a řekl, ať se opatruji.
To mi teda půjde dost špatně, když bydlím sám. Policisté mi půjčili suché kalhoty a odvezli mě domů. Když jsem překročil práh svého bytu, zhroutil jsem se na zem. Byl jsem v šoku.
Nemohl jsem tomu pořád uvěřit. Proč právě já tohle musím pořád přitahovat?
Možná bych byl ochoten připustit, že tanec s Brianem by se podle jistých heterosexuálních pravidel mohl brát jako provokace, ale tohle? Jen proto, že mě viděli vycházet z tanečního klubu pro gaye? Bože, kolikrát jsme se venku líbali, drželi za ruce, objímali….
Nevím, jak dlouho jsem tam seděl a mučil se. Dost. Potřebuju sprchu. Chci ze sebe smýt každý jejich hnusný dotek. Místo, kde se mě dotkl ten parchant svým nakaženým penisem, pálilo, jako by to bylo žhavé železo.
Odmotal jsem ze sebe všechny obvazy, na sádru přidělal igelitový pytel a pustil si vařící vodu. Brzo jsem tam stál téměř opařený vodou a voda se mísila s mými slzami. Plakal jsem tak dlouho, dokud na mě netekla už skoro studená voda. Potom jsem se zabalil do všech mikin a svetrů a zalezl do postele. Možná jsem usnul, možná omdlel.
Po několika hodinách spánku mě vzbudil můj mobil. Neochotně jsem ho vzal. Byl to Brian.
Proč právě on? Nemluvili jsme spolu už pěkně dlouho!
Říkal, že mě shání už dva dny a že se chytá pracovně do NY, tak jestli se můžeme vidět.
Viděl jsem se včera v zrcadle a věděl jsem, že ten šílený otok kolem mého oka nezmizí za pár dní. Nemohl jsem se s ním vidět i když jsem to hrozně moc chtěl. Tak rád bych se stulil do jeho velké teplé náruče. Ta představa a to, že jsem od toho tak blízko a nemohu to udělat, mi vehnala slzy do očí. Začal jsem si vymýšlet, že mám moc práce a že nevím, zda se uvidíme. Samotnému mi to znělo divně. Ale on řekl, že to nevadí a prý se uvidíme jindy.
Rozloučili jsme se a on zavěsil. Přepadl mě opět pláč. Tak moc jsem ho tu chtěl mít. Znovu jsem usnul.
Když jsem se probudil, měl jsem už neskutečný hlad. Ztěžka jsem se zvedl. Zatočila se mi hlava. Zjistil jsem, že mám doma jen kávu a burákové máslo. Objednal jsem si telefonem pizzu a chtěl zalézt zpět do postele. Někdo zazvonil. Tak rychle tu být přece nemohou?
Polonahý, protože obléknutí by v mém stavu trvalo příšerně dlouho, jsem se vydal ke dveřím.
Mrkl jsem kukátkem ven a srdce se mi zastavilo. Brian! Proč? Jak to?
Stál jsem tiše za dveřmi a nevěděl co dělat. Ozvalo se druhé zazvonění. Trhl jsem sebou a přitom zavadil o botu v botníku. S ohlušujícím rachotem spadla dolů.
"Justine, no tak. Já vím, že tam jsi. Proč mě nepustíš dál? Otevři. Něco se ti stalo a já chci vědět co!" Najednou mi došly všechny síly být statečný. Jediné, po čem jsem doopravdy toužil, byla Brianova náruč.
Pomalu jsem otevřel dveře a zbídačeným pohledem se zadíval na Briana.
"Justine," vydechl.
Na víc jsem nečekal a pevně, v rámci svých možností, ho objal. Stáli jsme tam dlouho, až jsem se začal klepat zimou. Pak jsem ho pustil a omluvil se, že musím zalézt do postele - jediného teplejšího koutu tohoto bytu. Nic na to neřekl a vlezl si ke mně. Nemluvili jsme.
Hladil mě po vlasech, po tvářích a pak jeho ruka pomalu zajela dolů po mé hrudi. Vzal okraj trička a kus mi ho vyhrnul. Před ním se objevily hrozivě zbarvené modřiny. Ani jsem nedýchal. Zato on se prudce nadechl. S největší opatrností se mě zeptal: "Co se stalo?"
Nemohl jsem mu to vyprávět do očí. To bych nezvládl. Zatlačil jsem ho na postel a lehl si na jeho hrudník. Teprve potom jsem začal mluvit. Nepřerušoval mě. Jen jsem cítil, jak zatíná svaly a pěsti rukou. Když jsem se dostal k tomu, že mě chtěl znásilnit chlap s kapavkou …
Nemohl jsem. Skoro jsem brečel. Začal mě jemně hladit a pak i když bylo slyšet, jak se bojí odpovědi, se zeptal: "Justine, znásilnili tě?"
Zavrtěl jsem hlavou a cítil, jak se mu ulevilo.
"Chtěli. Jeden z nich měl prý kapavku a chtěl mi ji předat... jako dárek. Málem…"
"Bastard." Přikývl jsem a přitáhl si pevněji jeho ruku, kterou jsem svíral.
Zachránili mě policajti. Někdo jim prý volal. "Díky Bohu!"
Vzal mě do náručí a objal mě. Když jsem po dlouhé době k němu zvedl oči, uviděl jsem úplně nehybného Brian. Byl v šoku. Nevěděl jsem nač myslí. Možná na to, že mě zase neochránil.
Že tu nebyl se mnou. Že mě sem nechal odejít. Že jsem mohl zemřít.
Tentokrát jsem se přitiskl já k němu, co to šlo. Řekl jsem: "Žiju a zbytek se časem srovná.
Vždyť víš. Jen nočních můr přibude."
"To nedovolím." Hladil mě, až jsem zase usnul.
Když jsem se vzbudil, Brian měl pro mě nachystanou snídani. Potom si ke mně sedl na postel a hlasem, který nesnesl odporu, mi sdělil: "Nebudeš v téhle ledové, špinavé díře. Zatím si najdeme hotel a pak se uvidí." Chtěl jsem protestovat, ale on dodal: "Vzal bych tě domů, ale asi nechceš, aby tě ostatní takhle viděli, viď?" Přikývl jsem. Bylo to vydírání, ale nakonec by vlastně nemuselo být tak špatné strávit pár dní v teple.
Dohodli jsme se, že já se obléknu a Brian mi sbalí věci, o které jsem požádal. Když ale viděl s jakou námahou a bolestí ve tváři se snažím vstát z postele, přispěchal mi na pomoc.
"Bude lepší, když ti pomohu. Taxík tu má být za chvilku. Jen si sedni na kraj postele, ano?"
Všechno se mi rozleželo a bolelo to jako peklo. Neměl jsem sílu odporovat. Hlava se mi pořád ještě trochu točila. Sledoval jsem Briana, jako by byl v nějakém filmu. Vzal pár ponožek a velmi opatrně mi je začal nandávat, aby se mnou nehýbal. Zvedl ke mně oči, když to bylo hotové a pohladil mě po noze. Málem jsem se rozplakal z toho láskyplného gesta. Chtěl jsem ho políbit, ale on se otočil a hledal nějakou košili. Říkal, že půjde lépe nandat. Konečně našel jednu nemožně kostkovanou. Kdybych věděl kam jdeme, nikdy bych mu nedovolil mě takhle ustrojit.
Ale já jsem to nevěděl. Myslel jsem, že se bolestí počůrám, než jsem dostal druhou ruku do rukávu. Odbelhal jsem se na záchod a Brian mi potom konečně nasadil kalhoty a teplou bundu.
Taxík byl tady. Ztěžka jsem dopadl na sedačku vozu. Byl jsem zcela vyčerpaný z cesty k němu. Schody našeho domu byly nekonečné. Jen doufám, že hotel, do kterého jedeme, bude mít výtah.
Tedy nevím, co jsem si myslel, ale vím, že když jsme zastavili před hotelem Plaza, zůstal jsem ohromeně sedět. Otočil jsem se na Briana: "Není tohle trochu moc? Chtěl jsem jen postel, sprchu, pokojovou službu a teplo."
"Není. Vždycky jsem tu chtěl bydlet a teď mám příležitost. Měli volno."
"To se nedivím. Prosím, slib mi, že mi nikdy neprozradíš, co tohle stojí. Už teď mám výčitky, že jsi tu jen kvůli mně."
"Jsem tu, protože tu chci být."
To mě umlčelo. Opatrně jsem vystoupil z taxíku. Brian mě chytl pod paží a opřel o sebe.
Pomalu jsme došli na recepci.
"Dobrý den, dnes ráno jsem u vás rezervoval pokoj na jméno Brian Kinney."
"Dobrý den, pane Kinney. Váš pokoj je připraven." Recepční zkontroloval údaje v počítači a zářivě se na nás usmál.
"Vaše novomanželské apartmá s manželskou postelí? Je to v pořádku?" tázavě se podíval.
"Jistě," vrátil mu úsměv Brian.
Později si objednáme oběd, ale teď bych vás prosil, zda mi můžete poslat na pokoj hotelového lékaře. Kvůli konzultaci. Mám tady pacienta."
"Jistě pane. Za půl hodiny bude ve vašem pokoji." Chápavě se podíval, jakoby se tím ta manželská postel vysvětlovala.
Tak rád jsem sledoval sebejisté Brianovo jednání. Stýskalo se mi po tom. Přitom jsem si okouzleně pohlížel nádhernou vstupní halu.
Brian zatím podepsal nějaké papíry a převzal kartu od dveří našeho pokoje.
Pak mi pomohl k výtahu.
Jestli jsem byl okouzlen dole v hale, v našem apartmá jsem byl ohromen. Byl to sen každého romantika. Nedivil bych se, kdyby to bylo jejich nejlepší novomanželské apartmá. Brian mě uměl vždy překvapit. Bylo to tak příjemné. Nahrávalo to mým romantickým nadějím na pokračování našeho vztahu. Možná, že překvapil i sám sebe. Protože tohle bylo něco, co se k němu absolutně nehodilo. Patrně nevěděl, že na nás čeká postel se sloupky a nebesy lehounkými jako vánek. Anebo věděl? Vše bylo dokonale sladěno barevně, ale nedá se říct, že by to byl minimalistický, funkcionalistický styl, který Brian vyznával. Křesla byla polstrovaná a jejich nožky zdobené zlatem, taktéž i masivní rámy zrcadel. Nebylo to však nijak přehnané a celý pokoj se topil v záplavě denního světla z velkých oken. Z nich byl nepopsatelně krásný pohled na celý Manhattan. Chvíli jsem okouzleně stál a díval se. Byl jsem v NY už nějaký čas, ale tak pěkný pohled jsem ještě neviděl.
Otočil jsem se k Brianovi. Sledoval mě. Přitiskl jsem se k němu a políbil ho. Bylo to moje "děkuji." Ale i mnohem víc. Doufal jsem, že v tom polibku ucítí mou bolestnou touhu být s ním, moji touhu po něm. To, jak moc se mi stýská. Potěšilo mě, jak nerad se ode mě odpoutával.
Řekl: "Za chvíli je tu doktor. Jen pro kontrolu. Měli bychom tě dostat z oblečení."
Zasmál jsem se. "Jsi průhledný, chceš mě jen dostat do postele. Jako vždy!"
"Po ničem jiném netoužím." Jeho ústa se usmívala, ale jeho oči byly naprosto vážné.
Pomalu jsem se vysoukal z bundy i košile. Na přímém denním světle a plně odhalený jsem vypadal ještě hůř než včera. Viděl jsem jeho zděšený pohled. Rozhodl jsem se zbytek oblečení sundat v koupelně. Otevřel jsem do ní dveře a zůstal stát na prahu. Místnost byla asi stejně velká jako můj newyorský byt. Uprostřed stála veliká bílá vana s nohama ve tvaru lvích tlap.
Vzadu se "krčil" prostorný rohový sprchový kout. Místnost měla několik zrcadel a několik vypolstrovaných starobylých křesel. Byl jsem nadšený.
Bohužel se ukázalo, že jít do koupeny nebyl zas tak dobrý nápad. Jakkoliv byla nádherná!
Pomalu jsem se svlékal na koberečku před vanou a moje zubožené tělo se mi zobrazovalo ze všech stran ve všech zrcadlech. Nebyl to hezký pohled a už jsem chápal Brianův zděšený pohled. Tak moc jsem si přál, abychom tady mohli spolu být za jiné situace. Abychom si to mohli oba pořádně užít.
Vzal jsem si hotelový župan a právě když jsem vycházel z koupelny, Brian vítal u dveří hotelového doktora. Byl to celkem sympatický starší pán. Málem jsem se začal smát, protože vypadal skoro stejně jako ten herec, který hrál v Pretty Woman ředitele hotelu.
Brian mu vysvětlil situaci, že mě přepadli a následně ošetřili na pohotovosti, ale pro nedostatek místa mě pustili domů. Teď se chceme ujistit, že není potřeba jít opět k lékaři.
Doktor řekl, že rád zkontroluje můj zdravotní stav. Jen ve slipech jsem se položil na postel a doktor se mě začal vyptávat. Zda jsem měl RTG, jestli jsem zvracel nebo se mi točí hlava, jestli nemám problémy s koordinací pohybů, atd.
Přitom jemně zkoumal břišní oblast. Pak mi svítil do očí a doporučil pár rad.
"Teda hochu, muselo to být hodně ošklivé napadení. Vypadá to hodně bolestivě, jsi statečný.
Ber si ty prášky na bolest, alespoň prvních pár dnů. Nemá cenu zbytečně trpět. Snaž se moc nehýbat a hodně odpočívej. Tu zlomenou ruku měj vždy zavěšenou na šátku. Nechám ti sem poslat speciální pytlíky, abys mohl do sprchy."
"Děkuji vám, pane doktore."
"A ještě něco, měl by sis možná o tom promluvit s psychologem. Někdy to může být užitečné."
Přikývl jsem. Doktor se rozloučil a řekl, že se zastaví zase zítra.
Počkal jsem, než poslíček donese od doktora speciální sáčky, a zamířil do sprchy. Stál jsem pod sprchou a užíval si to, jak na mě dopadá teplá voda. Najednou se otevřely dveře a dovnitř proklouzl Brian. Vzal mýdlo a začal mi mýt záda. Dělal to tak jemně. Připomínalo to pohyb motýlích křídel. Opatrně mi umyl celé tělo. Naprosto o nic se nepokusil. Pomohl mě usušit a odvedl do postele. Lehl jsem si na jeho rameno. Vdechoval jsem vůni jeho kůže a před sebou jsem viděl zvedat se jeho dokonalou hruď s prstencem kolem bradavky. Tak mě to vzrušovalo. Můj rostoucí penis se vtisknul do jeho nohy. Bylo to tak hrozně dávno, co jsme byli spolu. Chtěl jsem ho a nemohlo mě odradit ani moje zranění. Chtěl jsem ho a neřešil, jestli je to dobře nebo špatně. Vždycky jsem chtěl být jeho. Nevím, co bude dál. Nevím nic. Jen to, že ho chci. Úplné zatmění.
Zvedl jsem hlavu a začal líbat jeho krk. Odtáhl se ode mě a zeptal se: "Chceš to? Chceš být se mnou?" Ať už to znamenalo cokoliv, odpověděl jsem ano. Políbil mě.
Líbali jsme se dlouho a já se o něj začal třít mým rozkrokem. Najednou Brian řekl: "Ne, tohle nesmíš!"
"Ale Briane…"
Donutil mě se zvednout a pak přede mě položil tři polštáře. Dva přímo ke mně a jeden za ty dva předešlé. Pochopil jsem a lehl si na ně tak, aby se můj zadek stal pro něj dobře přístupným. Brian mi zašeptal přímo do ucha. "Jestli se jen pohneš, přísahám, že toho okamžitě nechám nebo tě přivážu. Neuděláš ani jeden jediný pohyb proti mně." "Jak romantické," vydechl jsem frustrovaně, ale pak poslušně přikývl.
Jeho rty putovaly dolů po mých zádech a zastavily se až tam, kde jsem je chtěl mít. Brian mě dobře připravil a potom do mě začal opravdu hodně pomalu pronikat. Snažil se to dělat tak jemně, přesto se mi zdálo, že jeho penis je větší a širší než dřív. Dostal se až na konec a na chvíli se zastavil, abych mohl popadnout dech. Zasténal jsem: "Nezmohutněl jsi?"
"Ne, to jen ty jsi tady měl samé chcípáčky," ušklíbl se.
Zamumlal jsem do polštáře spíš pro sebe než pro něj: " Ne, neměl jsem nikoho poblíž mého zadku, kromě… toho bastarda." Otřásl jsem se.
Slyšel mě. Hladil mě po zádech a šeptal. "Nemysli na to. Mysli na něco příjemného."
Udělal jsem to a začal se uvolňovat. Za chvíli už to bylo v pořádku, ale nemohl jsem se hnout, dle naší dohody, abych mu to dal najevo. Proto jsem zasténal touhou po něm.
"Pojď. Už si mě vem." Pohladil mě a začal se jen nepatrně pohybovat. Nejdřív jsem byl moc spokojený, jak jemně a ohleduplně se se mnou miluje, a přinášelo mi to uspokojení.
Ale po nějaké době se toto tempo stalo mučivě pomalé. Úplně mě to spalovalo a přál jsem si, aby Brian byl mnohem důraznější. On se ale tvrdošíjně držel dál svého tempa. A pevně mě držel za boky, aby zabránil nějakému mému nenadálému útoku. Což bylo dobře, přesně to jsem toužil udělat i kdybych si měl ublížit. Nakonec to bylo tak žhavé sledovat, jak i tohle neškodné tempo, při kterém jsem se oba téměř nehnuli, nás vystavuje blíž a blíž k našim orgasmům. Tak rád bych se třel boky alespoň o polštáře pode mnou, ale Brian mi to nedovolil. Sténal jsem z toho mučení. Prosil o víc, ale Brian byl neoblomný, i když sám byl už hodně blízko. Musel se jistě pekelně ovládat, ale když to zvládne, bude to jako by získal nejlepší účet svého života.
Najednou se mi zatmělo před očima a mým tělem se rozlila ohromná tlaková vlna. A ta vytlačila slzy z mých očí. Plakal jsem nad tím, jak krásné to bylo, nad tím, jak něžně mě Brian miloval.
Nad tím, jak dlouho jsem byl sám a opuštěný a doufal, že teď se to změní. Nad tím, že jsem už nikdy nechtěl být bez Briana.
I on prošel svým ohňostrojem orgasmu a když mě velmi opatrně opustil, zmateně se díval na mé slzy. "Způsobil jsem ti bolest?
"Ne," usmál jsem se. "To jen, že... to bylo tak krásné."
Usmál se na mě a otřel mé slzy. Skulil jsem se z polštářů přímo do jeho náručí. Něžně mě vískal ve vlasech. Nejistým hlasem jsem se zeptal: "Proč jsi vlastně přijel?
Dlouho neodpovídal, ale nakonec začal mluvit. "Protože i kdybys nechtěl, abych přijel, tvoje dobré vychování by ti nedovolilo odmítnout alespoň krátké setkání bez pořádného vysvětlení. Věděl jsem, že se něco děje. Proto jsem jel hned a doufal, že tě zatím nenajdu v NY mrtvého.
V telefonu jsi zněl tak vyděšeně."
"Ne, jen polomrtvého. Nemýlil ses." Políbil mě.

Brian
Strávili jsme několik dnů ležením v posteli, sledováním starých filmů, které Justin miloval, laskáním, hlazením, líbáním, opatrným milováním, no dobře i trochu neopatrným milováním. Prostě odpočinkem.
Justin hodně spal a to jsem odcházel vyřídit obchodní záležitosti. Justin ještě pořád netušil, proč jsem přijel. Nechtělo se mi to říkat v téhle situaci. Oba jsme byli v šoku z toho, co se mu stalo a já jsem nechtěl, aby měl dojem, že to říkám jen proto. Byl jsem pevně rozhodnut ještě před tím, než jsem se vydal do NY. A taky jsem už podnikl patřičné kroky.
Nechtěl jsem však, aby to záviselo jen na tom, jestli spolu s Justinem budeme nebo nebudeme. Chtěl jsem zkusit žít a pracovat v NY. Jako Justin.
Po několika dnech strávených jen v pokoji se objevilo matné zimní slunce a my jsme se rozhodli, že se půjdeme alespoň na chvíli projít do Central Parku. Bylo to příjemné. Justin byl pevně zaháknutý do mého rámě, pomalu jsme kráčeli parkem a povídali si.
Slabý vítr nám čechral vlasy a naše tváře barvil do červena. Justin vypadal tak pěkně a spokojeně i přes všechny ty modřiny na obličeji a po těle.
Druhý den jsme chtěli procházku zopakovat. Vydali jsme se na druhou stranu než včera.
Chtěli jsme se dostat trochu dál než minule. Lehce jsem Justinem manévroval a za nedlouho jsme se blížili k nové moderní kancelářské budově ze skla a oceli. Zastavil jsem se a pohlédl nahoru. Jako bych budovu viděl poprvé. Řekl jsem: "Na takovém místě by nebylo špatné mít kancelář."
Viděl jsem, jak Justin zpozorněl. Když jsme procházeli kolem vchodu, se zájmem jsem se zadíval na tabulky s názvy firem sídlících v této budově. Mezi všemi se hrdě vyjímala nová velká tabule KINNETIC.
Viděl jsem, že i Justin si jí všiml a překvapeně na ní zíral. Potom řekl: "Věděl jsi, že nějaká firma tady se jmenuje stejně?"
"Ne, ale vím, že takhle se jmenuje moje firma." Vzal jsem Justina za ruku a sebejistě jsem ho vedl k prosklenému výtahu. Vyjeli jsme do nejvyšších pater a já jsem Justina provedl našimi novými kancelářemi. Za celou dobu neřekl ani slovo. Jen ohromeně koukal a přemýšlel.
V mojí budoucí kanceláři jsem se zastavil a zavřel dveře. Justinovy paže mě okamžitě objaly a on se zeptal: "Znamená to, že budeš větší část roku v NY?" Usmál jsem se a přikývnul.
"A znamená to, že budeš větší část roku se mnou?"
"Ne." Vytřeštil na mě oči.
"Ne, s tebou budu žít celý rok. Už napořád. Chceš?"
Blaženě se usmál. "Ano." A pak mě tvrdě políbil.
tráva

KONEC


Prosím o komentář! Ráda bych se dozvěděla, jestli se vám povídka líbila nebo ne. :-)
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 BKlady.bizarre | 22. ledna 2011 v 21:03 | Reagovat

"Ne, to jen ty jsi tady měl samé chcípáčky," .. to mě dostalo :DDD

A povídka ta je úžasná !!! První, kterou jsem od tebe četla, a jsem nadšená. Fakt, takhle by to klidně mohlo skončit. (Sice, chudák Justin, ale zase - všechno zlé je k něčemu dobré).

2 Dreamy° | Web | 23. ledna 2011 v 13:54 | Reagovat

Ten konec je naprosto úžasnej ;)

3 Anne | Web | 23. ledna 2011 v 14:11 | Reagovat

To bylo krásné!! Justin sice pochroumaný, ale s Brianem (jak jsem někdy mohla říct, že nemám ráda romantiku).

4 Justinka | Web | 23. ledna 2011 v 18:21 | Reagovat

[2]: Děkuji.

[3]: Děkuji.Všechny žánry, tedy i romantika (a ona ze všeho nejvíce) jsou ve spojitosti s Brianem a Justinem dobré.:-)

5 miss. bloody Scars | Web | 24. ledna 2011 v 6:50 | Reagovat

úžasný, ten začátek byl docela drsný, ale ten konec neměl chybu :D

6 Justinka | Web | 24. ledna 2011 v 9:17 | Reagovat

[5]: Jojo, všechno děláme kvůli tim koncům. :-D

7 Charis a Dorea | Web | 13. února 2011 v 0:31 | Reagovat

já se celá rozplývám :-P nádhera, pokud můžu říct, tak od té minulé jsi udělala vážně pokrok,c o se psaní týče, věty už mi nepřipadají tak kostrbaté a i rozepsaný příběh je takový celistvější..krása, sice nevím, jestli by brian byl až tak měkosrdcatý, ale já ho tak mám ráda :-D
nevím, jestli znáš film Úplné zatmění, ale přišlo mi, že na něho tak trochu odkazuješ, jestli ho neznáš, tak se určitě podívej, je o verlainovi a rimbaudovi a je nádhernej :-P

8 Justinka | Web | 13. února 2011 v 1:09 | Reagovat

[7]: Mám ho od kamarádky, ale ještě jsem neviděla. Já odkazuju na něco co neznám? Čím? Mluv. Nebo já se raději kouknu.
Děkuji za pochvalu. Opravdu nemám všechny povídky jen o sexu, i když... ;-) U nich dvou se tomu strašně špatně člověk vyhne. :-x No jo, musela jsem to vyzkoušet ze všech stran a pak skočit i na příběh. To byl vtip.

9 QueerQueen | Web | 17. února 2011 v 15:56 | Reagovat

Woow.Úžasný.Musím říct, že můj dnešní den stál za nic-ale tohle mi dokonale zvedlo náladu :)) Paráda!

10 Justinka | Web | 17. února 2011 v 19:26 | Reagovat

[9]: Ty jo, ty ses do toho čtení pustila! To mám velkou radost. Já vždycky ráda někoho potěším :-D Mě dnes potěšil prima film, musím vám o něm rozhodně napsat. O_O

11 Bianca | Web | 3. března 2011 v 22:00 | Reagovat

Ten Justin má teda šťastie na takéto veci, však. Inak krásna poviedka. Pár Brian a Justin ma nikdy neomrzí :-D

12 Justinka | Web | 3. března 2011 v 22:39 | Reagovat

[11]: Děkuji. No on je k tomu Justin takový vhodnější. Brianovi už jsem taky provedla pěkné hnusárny, třeba slepotu, ale Justin je takový uke. :-D
Mě taky nikdy neomrzí. ;-)

13 Sanasami | 7. února 2012 v 22:49 | Reagovat

Nádhera naozaj super :-D  :-D

14 Domča | Web | 9. července 2012 v 19:12 | Reagovat

Justina mi bolo na začiatku tak ľúto :-(  
neznášam homofóbnych ľudí, vlastne nie neznaášam, ja ich priam nenávidím. sú to pre mňa zakomplexovaní chudáci
dobre a teraz preč od homofóbov a späť k príbehu. krásne napísané. Brian bol skvelý ako pekne sa o Justina staral. som rada, že to skončilo dobre :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Layout by Luczaida.blog.cz | Nastaven 2. 2. 2015