2010 - 1. část

7. prosince 2010 v 19:37 | Justinka |  2010

NAROZENINY


Justin


Ještě, než jsem skoro před polednem otevřel oči, moje ústa se roztáhla do úsměvu.
Byl jsem šťastný a bylo mi dobře. Tedy trochu (dost) mě bolel zadek, ale právě to mi vyvolávalo úsměv na tváři.
Můj zadek se tedy po celé noci strhujícího, vášnivého, animálního, nekontrolovatelného, ale k ránu i jemného, mazlivého, mučivě pomalého sexu rozhodně usmívat nemohl. Chudák Brian. Usnuli jsme si v náručí po páté a on musel ráno do kanceláře Kinnetic. Ale co, určitě nikdo nemůže říct, že moje 27. narozeniny nestály za to.



Pane jo, ještě teď tomu nemohu uvěřit, jaká změna se tady udála.
Po tom, co vše se stalo od té doby, kdy jsme se před deseti lety setkali s Brianem pod lampou na Liberty Avenue, už uvěřím, že se může stát cokoliv.
Když jsem sice s malou dušičkou, ale rád, dal svoje panictví člověku, kterého jsem znal jen pár hodin a který si evidentně ještě dlouhou dobu namlouval, že naše známost měla po pár hodinách skončit.
Poté, co se můj život změnil ze dne na den, když jsem byl nucen zříct se svého dosavadního života a byl postupně adoptován jinou "rodinou". Když jsme zvládli s Brianem moje napadení, jeho rakovinu, Ethana Golda i Jima Stockwella a následné založení Kinnetic. Čemu se divit víc než, že mě požádal Brian Kinney, abych byl jeho manžel.
Ach a pak, když jsme se dokázali v klidu domluvit, že takhle to vlastně nechceme.
K údivu všech. To vše jsem zvládl. Co jsem, ale zvládnout nedokázal, byl život bez Briana - navždy.
Byl jsem v NY 2,5 roku. Dokázal jsem si toho dost, i když dnes už skoro nechápu, proč jsem to tak hrozně moc potřeboval. Ale v té době to pro mě znamenalo hodně. To ale neznamená, že by mi bylo v NY lehko. Vůbec ne. Bylo to takové setrvalé trápení. Práce šla skvěle, ale já, já jsem nemohl... žít.
Moje dny byly vlastně víceméně vyplněny čekáním, zda Brian zavolá nebo přijede. Jenže on nevolal a nepřijel. Každá návštěva Pitts byla utrpením, než jsme se domluvili, že když jsem tady a nikdo z nás nebude mít přítele, tak budeme
v podstatě dělat, že NY neexistuje. Bolelo to příšerně.
Ať jsem byl s ním a věděl, že zase odjedu, nebo jsem přijel jen na návštěvu a snažil se ho ignorovat. Trápil jsem se tam i tady. Vím, že Brian se snažil tvářit statečně, že to pro něj nic neznamená a jak to všechno zvládá, ale než jsme došli k naší dohodě, bylo to hodně kruté pro oba. Ani jedinkrát mě nepřijel navštívit a telefonoval jen výjimečně.
Nakonec jsem to prostě už nemohl vydržet. To je ono, nebylo to k vydržení a tak jsem to prostě musel změnit. Vrátil jsem se.
Šel jsem bydlet k mámě. Nevěděl jsem, jak to Brian vezme. Moje tašky ještě ležely v předsíni nevybalené, když k nám přijel Brian. Mluvil jsem totiž před třiceti minutami s Lindsey a netušil, že to bude mít tak rychlé následky. Když jsem otevřel dveře, bez jediného slova mě objal a políbil, tak, že jsem okamžitě věděl, že moje rozhodnutí bylo správné. Líbali jsem se a líbali. Potom se podíval na hromadu mých zavazadel a zeptal se: " To jsi mi přivezl tolik suvenýrů?" Začervenal jsem se, protože jsem ještě nikomu neřekl, že se vracím natrvalo. Řekl jsem jen, že přijedu domů.
Teď jsem to už říct mohl. Přitáhl jsem ho k sobě těsněji a do jeho krku jsem zašeptal: "Vrátil jsem se sem napořád." Odtáhl si mě a zadíval se mi dlouze do očí. Z jeho očí jsem zcela jasně četl štěstí a lásku.
Jen se zeptal: " Proč nejsou tvé tašky v loftu?"
"Nevěděl jsem…….," zakoktal jsem se. "Jestli můžu….."
"Máme dohodu, ne? Máš v NY přítele?" Podíval jsem se na něj s šíleným výrazem, jak se jen může ptát? NE!
"V tom případě naše dohoda platí. Pokud nikdo z nás nemá přítele, NY neexistuje."
Políbil mě a zašeptal: "Máš přítele, ale tady."
Konečně jsem byl šťastný. Moje tašky a já jsme se přestěhovali do loftu, ale zanedlouho jsme se stěhovali znovu. Do Britinu.
 
S naprostou samozřejmostí jsem vplul zpět do života s Brianem a k mému velkému překvapení a všech ostatních jsme zcela jednoduše obnovili naše plány na bydlení v Britinu. Plány na svatbu ale ne.
Rozhodl jsem se, aby byla změna života dokonalá a úplná, že si dodělám školu, a tak jsem ve svých 27 letech opět student a Brian už mě zase podporuje. Shit. Ale zřejmě mu to nijak nevadí, protože cítím, že teď jsme šťastní. Oba.
Ale k tomu, co mě překvapilo včera. Usmál jsem se znovu.
Když jsem se vrátil kolem šesté ze školy do Britinu, protože právě dnes jsme měli nechutně dlouhou školu, hned ve dveřích mě chytil Brian a odtáhl mě do ložnice.
Smál jsem se, že mě nenechá ani vydechnout a protestoval jsem, že mám hlad. Trval na tom, že dostanu najíst, až budu vysprchovaný a převlečený. Proti tomu se nedalo nic namítat a tak jsem rychle ze sebe shodil šaty a skočil do sprchy. Za minutku tam byl Brian za mnou. Prý mi pomůže. Pomohl, jeho kouření bylo excelentní. Když jsme vylezli ze sprchy, navzájem jsme se utřeli ručníkem. Brian mi podal balíček, ve kterém jsem objevil nové džíny, košili a triko. Políbil jsem ho a oblékl se. Nechápal jsem, proč náš ustálený rytmus (najíst se a pak se věnovat svým věcem) byl porušen, ale zjistil jsem to velmi rychle.
JB

Když jsem vešel do kuchyně, nemusel jsem rozsvítit, protože téměř celou kuchyň osvětlovalo světlo svíček z MÉHO DORTU. Bylo jich vážně 27 a hned na to se ozval ohlušující výkřik PŘEKVAPENÍ a v náhlém světle se objevily tváře Debbie, Carla, Michaela, Bena, Huntera, Molly, mámy, Emmeta, a novomanželů Teda a Blakea. Nemohl jsem se divit víc.
Brian přece nesnáší narozeninové oslavy a jediné, v co jsem dnes doufal, byla slušná večeře.
A té se dostalo nám všem. Brian si dokonce se mnou dal i kus dortu. Dort byl ve tvaru velké knihy. Jako bych jich teď neměl dost

Po večeři jsem dostal spousty dárků a od Briana jsem nečekal nic, protože jsem už byl obdarován ve sprše a mám nové oblečení, ale on mi podal malou krabičku. Že by hodinky? Ne, na to to moc rachtalo. Objevil jsem klíče - klíče od auta, které prý přibylo do našeho vozového parku proto, abych mohl jezdit do školy a nemusel si půjčovat auto pořád od Molly. Byl jsem nadšený a dokonale pochopil, že auto je sice pro mě, ale když je to formulované takto, tak se nemusím cítit trapně, vydržovaně, neschopně. Jak pozorné od Briana.
Kolem osmé se rozezněl zvonek. Kdo to může být? Za dveřni stála Lindsay s Gusem.
Jela prý vybírat nějaké obrazy pro Torontskou galerii a rozhodla se vzít sebou Guse, aby mohli popřát strýčkovi Justinovi. Nemohl jsem mít větší radost. Domluvili jsme se hned s Gusem, že když je tady, půjdeme zítra nebo pozítří vybrat nábytek do jeho pokoje na Britinu. Měli jsem se báječně, bavili jsme se, smáli, hráli hry, jedli, pili. Bylo to fajn.
Brian ani nevypadal, že by mu to nějak vadilo.
Ale přesto mi po jedenácté pošeptal, že jestli nevypadnou do půlnoci, tak je osobně vykope, protože mě touží tvrdě ošukat. Na důkaz svých slov se ke mně zezadu přitiskl a já mohl zřetelně cítit jeho tuhnoucí penis.
Stačilo však jen pár poznámek o tom, že to byl dlouhý den a tak a ostatní se začali chystat
k odjezdu. Brian odnesl spícího Guse do auta, protože Lindsay tušila, že naše oslava bude pokračovat. Stejně si určitě Gus vyprosí, aby u nás zítra spal. A teď se ani nebránil. Zlatíčko.
Lindsay měla sakra pravdu. Protože tak divokou noc jsme dávno neměli. Ano, právě proto jsem se šťastně usmíval. A dřív než hodlám vylézt z teplé postele, musím napsat Brianovi poděkování. Natáhl jsem se pro notebook a rychle ho zapnul.


Justin Taylor (11.15) : Ahoj. Jak se ti vstávalo?

Brian Kinney (11.16) : Shit. Neprovokuj, Šípková Růženko!

Justin Taylor (11.17): Neprovokuju. Jen se mi chtělo trochu zakňourat, že ses tu nemohl probudit se mnou! Mohli bychom pokračovat.

Brian Kinney (11.17): Ježíši Kriste. Ty se mi snad zdáš? Ty vydržíš všechno, viď? Jak se má tvůj zadek?

Justin Taylor (11.17): Jistě. Ty o tom pochybuješ? Málo mě znáš! A tvůj? Bylo to tak žhavé a nejvíc, když jsem opět mohl být v tobě!

Brian Kinney (11.18): Ne, znám tě příliš dobře a nepochybuji. Mám se fajn a ty jsi byl tak panovačný, ale rozkošný, že ti nešlo odmítnout... Jesus ... jsem nadržený, jen si na to vzpomenu, ale bohužel teď nemohu. Za 5 min. mám jednání.

Justin Taylor (11.19): Já jsem taky tvrdý. Kdo mi pomůže s mou první ranní erekcí v 27 letech? Alespoň mi řekni, co se ti líbilo nejvíc? Poleva na dortu?

Brian Kinney (11.20): Ehh... tvoje... zvuky

Justin Taylor (11.21) : Zvuky? Myslíš, jak jsem ječel skoro jako když vraždí prase, když jsi do mě tvrdě rval desetipalcové dildo?
Slyšel jsem, jak těžce polkl. Ha,ha asi bude na jednání pěkně dřevěný. Sám jsem si už pěknou dobu pohrával se svým penisem.

Brian Kinney (11.21) : Zas tak dlouho jsi ho tam neměl, protože jsem se tam musel dostat raději sám.

Justin Taylor (11.22): To bylo žhavé. Ale nenamluvíš mi, že se ti to nelíbilo, když jsem ti to dělal já. Slyšel jsem tvé vzdechy v polštáři. Víš, byl bych rád, kdybys příště ten polštář neměl. I mě vzrušují tvoje zvuky.

Brian Kinney (11.23): OK. Příště budu vzdychat jen pro tebe.

Justin Taylor (11.23): Nebyla by malá ukázka?

Brian Kinney (11.23): Blázníš? Cynthia je za dveřmi a možná i s obchodními partnery.

Justin Taylor (11.24): Próóóósím. Už skoro jsem. Ach, ach je to tak horké, jak se ho dotýkám a představuju si tvoje rty, tvůj jazyk. úplně ho cítím. Hmmmm. Jen trochu vzlykni a jsem. Plsím... ehhh... Pls...

Brian Kinney (11.25) :
Chvilku si myslel, že si z něj Justin utahuje, ale když slyšel jeho hlas, kdy nemohl už skoro ani mluvit a hlasitě dýchal, nadechl se….a byla pravda, že vydat vzdechy a vzlyky mu nečinilo velkou potíž. Byl tak vzrušený. Slyšel, jak Cynthia vítá hosty. Přesto zrychleně dýchal a vydal pár tichých stenů.

Justin Taylor (11.26): Víc. Jsem... už úplně na okraji. Už...úž.

Brian Kinney (11.26) :
Brianovi unikl vzlyk z úst, aniž by chtěl. Zasténal jako raněné zvíře a slyšel Justina křičet své jméno. Udělali se oba ve stejnou chvíli. Brianovi k tomu stačil jen Justinův hlas. Bohužel bude muset dnešní prezentaci zvládnout s mokrýma kalhotama. Shit. Ale bylo to tak žhavé.

Otevřely se dveře a vstoupila Cynthia. Mrkla na Briana, ten se zhluboka nadechl, z jeho tváře pomalu vyprchával blažený výraz. Jeho zakalené oči se pomalu rozjasnily a on nasadil obchodní tvář.
Cynthia řekla: " Pojďte dál, pan Kinney vás očekává," a zářivě se usmála.
Brian se odhlásil z notebooku.


Brzy přidám pokračování, ve kterém to nebude mít Justin tak slunečně fajn jako tady......
Prosím, o komentář! Moc ráda bych se dozvěděla, jestli se Vám moje povídka líbila nebo ne. Jestli jsem se držela charakteru postav či myslíte, že je to naprosto nepravdělpodobné. Jestli by to mělo být zakončené jinak. Prostě cokoliv k tomu můžete říct! Nedej bože, kdyby jste měli, tedy spíš měly, nádpad na nějakou povídku. Ráda bych se pokusila....
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Mika | Web | 29. prosince 2010 v 0:16 | Reagovat

Myslím, že slovíčko WOW bude bohatě stačit ;) O_O

2 Pája | 27. března 2011 v 21:57 | Reagovat

k WOW se přidávám :-)

3 alice | 5. dubna 2011 v 20:20 | Reagovat

úžasný!!!!!!!!!!!!

4 Justinka | Web | 5. dubna 2011 v 20:43 | Reagovat

[1]:[2]:[3]: Děkuji. :-)

5 Domča | Web | 5. července 2012 v 7:30 | Reagovat

skvelé, naozaj skvelé :D

6 Karin | 7. března 2013 v 23:13 | Reagovat

Moc hezky píšeš. :-D  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Layout by Luczaida.blog.cz | Nastaven 2. 2. 2015